Í PALÁC NÍ CHVÍLI
alo , že se tradičtržního paláce kuteční . Pomalu ufat , když nám pátek na Banou barvou a
lehké zklamání , zpětně se to ale dá nazvat štěstím v neštěstí , vzhledem k relativně krátké době , kterou jsme na celou prohlídku měli .
Umělecké duše se musely cítit jako malé děti v cukrárně – k nalezení tu totiž bylo téměř vše . Od interaktivních exponátů , přes výstavu o folklóru a umění Podkarpatské Rusi , sochy , exponáty zaměřené na historii českého výtvarnictví , až po obrazy s náboženskou tematikou . Na druhou stranu , někteří byli nespokojeni s tím , že se celý Veletržní palác nese v duchu „ každý pes , jiná ves “ a jednotlivá díla nejsou příliš rozdělována do smysluplných sekcí . I tak si ale troufám říct , že každý si přišel na své .
V brzkých odpoledních hodinách jsme , plni dojmů , Prahu opustili . Cesta zpět proběhla v o něco řidším počtu za sdělování si pocitů , prohlížení fotek , litování , že jsme v Praze nezůstali a nešli na Matějskou pouť , a opět , překvapivě , spánku . Ke škole jsme dojeli po druhé hodině odpolední .
Myslím , že většina studentů se shodne na tom , že jsme vděční , že exkurze nakonec proběhla . Užili jsme si ji , i přes tíhu povinného výstupu z prohlídky , jež aktuálně všichni neseme na svých bedrech . •