DOSLOV: KRÁSNÝ NOVÝ SVĚT PAPÍROVÝCH PENĚZ 121
standardem, pokud bude levnější. Pokud jsou ale všichni producenti státem nuceni dodržovat určité technické normy kvality, zcela zřejmě tato volba odpadá. Mohou být vyráběna pouze drahá auta a jen z nich si může spotřebitel vybrat. Tyto státní normy tak privilegují nejdražší výrobce na úkor spotřebitelů a levných producentů. „ Harmonizace“ podmínek výroby v Evropě neznamená nic jiného než státem vynucené sjednocení všech výrobních norem. Výhody z harmonizace v oblasti automobilů tak požívá jednoznačně německý průmysl, který se tak může obohacovat na úkor svých zákazníků a zahraničních konkurentů.
Stejná situace je v oblasti organizovaného trhu práce. Německé odbory zastupují technicky nejkvalifikovanější, ale také nejdražší zaměstnance v Evropě. Kvalifikace pracovníků přitom není samoúčelná, musí být oceněna mzdou. Mnozí podnikatelé upřednostňují levnou pracovní sílu, i když je méně erudovaná. Investují proto do zemí s levnou pracovní silou. Tyto investice zvyšují mzdy v zemi s levnou pracovní silou a zároveň snižují mzdy, kterých je možné dosáhnout v zemích s drahou pracovní silou – čímž je v těchto zemích oslabována moc odborů. Pokud ale státní tlak vede k tomu, že práce je všude stejně drahá, zmizí podnět k exportu kapitálu. Přesně to je vliv evropské harmonizace státem předepsaných pracovních podmínek( ochrana před výpovědí, pracovní doba, bezpečnost práce, pojištění v nezaměstnanosti, atd.). Tyto podmínky v principu znamenají sjednocení pracovních podmínek v Evropě. Těží z toho německé odbory, trpí tím tuzemští a zahraniční zaměstnanci, kteří kvůli nuceně vysokým nákladům na práci nemohou najít žádné místo, a samozřejmě( také) spotřebitelé.
Uvedli jsme jen příklady toho, že důležité skupiny v Německu mají prospěch z politické centralizace v Evropě a měly proto zájem se zasadit o politický výměnný obchod(„ marka za privilegia“). Právě s podporou těchto skupin mohla spolková vláda počítat, když důrazně prosazovala vznik evropské měnové unie.
Tyto snahy měly bohužel úspěch. Začátkem roku 1999 postoupily národní autority své rozhodovací pravomoci v měnových otázkách ECB a staly se jejími výkonnými orgány. Jinými slovy řečeno, euro bylo již v tomto okamžiku fakticky zavedeno, protože rozhodnutí o všech měnách zúčastněných států provádí jeden centrální