vyšší míry komplexity a integrity vhledu a pochopení „toho, jaký příběh člověk „žije“. Člověk
lépe porozumí tomu, jaký příběh žije, a „to, co žije, má pro něj význam“. Do míst žitého
života, kterým aktér původně nedokázal „dát význam“, které dříve byly prožívány trpně,
zúzkostňovaly, znepokojovaly a stávaly se životními krizemi, „silnějšími“ než kapacita aktéra
samého, vstupuje „vlitě (in fusa) pochopení významu, a proto v tomto momentu dochází
k ústupu úzkostí a obav ze sebe-selhání v konfrontací s „života - během“, s kontingencí
života, ve vztahu „já v bytí“. Absence významu toho, co prožíváme v toku spontánně žitého
života, narušuje sebejistotu a osobnostní identitu jedince. Interpretace žitého života
aktérem ve vyprávění a v HK, vykresluje „slabá a silná místa“, a podporuje zkušenostně
„jistotu“ vztahu aktéra „já k života – běhu, k bytí v soubytí“. Zacílení se muzikoterapeuta na
celistvost životního příběhu znamená muzikoterapeutickou podobu, kdy jde o transformaci
životních potíží, krizí, problémů (malefica) k jejich „řešení“ (bonum). Bývá terapeuticky
nejvydatnější. Sanuje jak komfort psychického prožívání, kvalitu lidských vztahů, tak i
podporuje salutogenní procesy a somatické zdraví, až včetně epigenetických vlivů.
Muzikoterapeutická hudební kreace se zde zaostří na část z vyprávění životního příběhu
adepta, v kontextu ale ucelenosti a osobitosti příběhu, vynáší určité místo do centra
pozornosti, ale opět je vrací do celistvosti životního příběhu zpět. HK se tematicky noří
do prožitkové hlubiny a současně zrcadlí ucelenost linie životního příběhu a tíhne k
tématům s transformující silou. Problémová část, životní krize a potíže i jejich změna,
transformace, se vnímají v logice a v tematické ucelenosti žitého života. Životní příběh,
pokud jej připodobníme ke stavbě domu, je nahlížen jakoby „z jeho střechy“. HK napomáhá
rozpoznat absenci významu i tíhnutí k transformaci a k „nabytí významu“. Vhled aktéra na
svůj život se přibližuje ke skutečnosti „tak jak je“, posléze se stává realističtější, ucelenější –
postihuje zřetelněji začátek, střed a finalitu kritické životní epizody a proměňuje malefica na
bonum tím, že žitým, ponejprv ohrožujícím tématům dává význam. Hudební kreace zde
vstupuje, vystupuje a opět se zanořuje do dramatického oblouku v jedinečnosti příběhu
vyprávějícího, vynáší jeho vrcholný moment, který osvětluje, pokud se jedná o krizi, nebo
zkušenostně ukotvuje, pokud se jedná o nově nabytou, úzkost korigující zkušenost a vhled. V
popředí stojí zaměření se na celistvost a jedinečnost problematiky klienta/pacienta.
b.b. Hudební kreace nabývá jiného charakteru, pokud se vztahuje pouze k určité dílčí situaci
a události, epizodě, která je typická a děje se v mnoha životech podobně (např. situace
„zrady“ „přijetí matkou“, „separace dítěte od matky“ apod.). Takováto hudební kreace je
epizodálně modelová. Hudební kreace je nesena kostrou, dramatickým obloukem epizody,
s lidsky obecnějším významem. Lze pak např. užít tuto podnětovou situaci a navazující
hudební kreaci jako modelovou epizodální situaci, přítomnou v životních příbězích více
jedinců, a proto vhodnou pro práci ve skupině. Tento postup odkrývá stavbu životního
příběhu jedince spíše přikládáním „jedné cihly k druhé“. Případ (b.b.) můžeme přijmout jako
„muzikoterapeitickou techniku“. Zde je ryze jedinečný prožitek aktéra v
„muzikoterapeutické technice“ evokován určitou modelovou situací a „úlohou“, s cílem
rozpoznání reakcí, vztahu prožívání a chování a sycení určitých emočních potřeb jedince
v modelových situacích vyvolávajících frustraci, fascinaci či katarzi. Z pohledu psychických
mechanismů se pracuje dále se symbolizací, především hudební, pre a postverbalitou,
projekcí a identifikací. I v této hudební kreaci muzikoterapeutické techniky se uplatňuje
dramatický oblouk a anticipace pozitivně emoční finality. Užití modelových situací epizod
v technikách je pochopitelné, protože se vyskytují jako obecně přítomné v lidských životech.