motoriky mluvidel. (Dvořák 2003) Verbální dyspraxii řadíme mezi motorické poruchy řeči,
které postihují zvukovou stránku řeči bez přítomnosti poruch lingvistického charakteru. Pro
verbální dyspraxii jsou charakteristické neobratné pohyby artikulačních svalů, kdy je
narušen výběr, řazení, plánování a iniciace artikulačních pohybů, což narušuje jejich
realizaci. Nejnápadnějšími projevy jsou snížená řečová srozumitelnost a omezený řečový
projev. V některých případech jsou přidruženy také poruchy sociální nebo emoční. (Dlouhá
2017, Housarová 2019)
Muzikoterapeutický plán u chlapce s opožděným vývojem řeči a verbální dyspraxií
V rámci hudební i nehudební muzikoterapeutické diagnostiky bylo zjištěno, že chlapec nyní
šestiletý byl zpočátku v mateřské škole samotářský, nezapojoval se do společných činností a
verbálně nekomunikoval s dospělými ani s dětmi. Rád si stavěl z větších kostek i složitější
stavby, nerad kreslil. Postupně si našel 1-2 kamarády, se kterými si hraje a neverbálně se
zapojuje do činností skupiny, ale nechce mluvit před třídou. Na besídkách nechce vystupovat
ani při společných činnostech. S učitelkou i jednotlivými dětmi již komunikuje v individuálním
rozhovoru krátkými větami, ale verbální produkce je značně omezena. Déle si zvyká na nové
prostředí i lidi, vyhýbá se hlučným hrám a konfliktům. Tělesnou čistotu přes noc udržuje
od pěti let.
Na logopedii začal docházet ve věku 4,8 let. Matka často mluvila za dítě. Řeč je dodnes
v delším projevu obtížně srozumitelná. Počet chyb se zvyšuje s délkou slova nebo fráze.
Hlásky používá nekonzistentně, objevují se přesmyky, substituce a redukce již u tříslabičných
slov. Pomáhá mu rytmizace slov a gesta rukou na podporu plánování, iniciace i realizace
hlásek ve slově. Narušení motorického plánování a koordinace pohybů se projevuje při
lezení, kreslení, rytmizaci a v motorice mluvidel.
Chlapec v rámci hudební muzikoterapeutické diagnostiky, kdy je v místnosti sám
s muzikoterapeutem, spontánně experimentuje s nástroji, nebojí se. Vybírá si nástroje, u
nichž hra nutně nevyžaduje koordinaci obou rukou, hraje dominantní rukou, hra je
jednotvárná bez akcentů a dynamiky. Plně se soustředí na provedení pohybu, který ale není
vyrovnaný v opakujících se sekvencích, což je zřetelné i v kvalitě produkovaného zvuku a
pregnantnosti rytmu. Po stimulaci zkouší chlapec zapojit obě ruce. Je patrná menší svalová
síla nedominantní ruky a horší koordinace pohybu. Změna je slyšitelná i v kvalitě tónu, rytmu
a tempu hry, které se mírně zrychluje. Při vlastní hudební kreaci se chlapec vyjadřuje
většinou pomocí metrorytmického uspořádání se snahou o vytvoření melodie. Při hře na
metalofon hraje glizando a vzestupné i částečně sestupné řady tónů. Po několika oscilacích
se snaží o centraci, která se příliš nedaří. Zpěv zpočátku odmítá, postupně se však přidává s
vokalizací slabým hlasem a občas i slabikami ke zpěvu muzikoterapeuta. Verbálně sděluje, že
se mu nejvíce líbí hra na tympán, ale ve skutečnosti se opakovaně vrací ke koncovce a hraje
na ni delší tóny, které se výškově mění. Znatelné je křečovité držení koncovky dominantní