1 Afektová teorie v období baroka
Teoretické poznatky v oblasti afektové teorie se opírají o traktáty (6) významných dobových učenců, jejichž vědecké závěry jsou vítaným informačním zdrojem i v současnosti. Prvním význačným učencem v období baroka zabývajícím se afektovou teorií byl René Descartes (1596 – 1650). Třeba však zdůraznit, že už pred ním se afektovou teorií zabýval ve svém díle Dodekachordon (1547) H. Glareanus (1488 – 1563) a G. Zarlino (1517 – 1590) ve spisu Institutioni harmoniche (1558) (Polák, 1974). Hudba období baroka a její učení o afektové teorii se opírala hlavně o závěry R. Descarta shrnuté v dílech Compendium musiace (1618, vydané 1650) a Traité de passions de l´ame (1649, Pojednání o pohnutí duše).(7) Toto dílo sehrálo významnou úlohu ve vývoji afektové teorie a je možné jej považovat v této oblasti za základní spis zabývající se touto problematikou.
R. Descartes v něm jmenuje šest základních afektů, pričemž poukazuje na existenci kombinovaných afektů, stojících mezi uvedenými druhy:
1. obdiv,
2. láska,
3. nenávist,
4. touha,
5. radost,
6. smutek.
Při vysvětlování jednotlivých afektů se opírá o teorii o fyziologických procesech. Podle něho, afekty (vášně) jsou duševní hnutí, „způsobená určitým pohybem ducha“ (Descartes, 2002: 57). Tyto, jako nejpohyblivější částečky krve, jsou hmotné povahy a jako takové jsou schopné proniknout do mozku, nervů a svalstva (Descartes, 2002).
II III II 9