(Descartes, 2002). R. Descartes dále říká, že tyto částečky mají protikladnou tendenci: při radostném vzrušení se rozpínají, což se v hudbě projevuje používaním velkých intervalů a při smutku se naopak stahují, v tom případě se uplatňují malé intervaly. R. Descartes tuto teorii rozvíjí dále v rezonanční teorii, když zkoumá afektové působení tónu. Podle něho zvukové vlny jsou drobné častice mechanické povahy dráždící sluchový nerv. Zvukový pocit vzniká mechanickými nárazy drobných častí zvukových vln na naše sluchové ústrojí: silnější tón vyvolává prudší afekty než slabší (Polák, 1974). I když mnohé formulace R. Descarta jsou v současnosti, predevším v oblasti terminologie, už překonané, je možné však říct, že tuto teorii podporují i některé akustické zákonitosti. Ve své podstatě současná moderní medicínská oblast – muzikoterapie – vychází ze závěrů R. Descarta (8) a jsou jí blízké vztahy v rámci afektové teorie. Z Descartova teoretického spisu vycházeli i další teoretici 17. a 18. století. Zajímavostí je, že přistupují rozdílným způsobem k systematice afektů, i když jsou viditelné určité společné rysy.
Athanasius Kircher (1601 – 1680) ve svém díle Musurgia universalis (1650) rozeznával osm základních afektů:
1. láska,
2. smutek a žal (nářek),
3. radost a jásání,
4. šílenost a rozhořčení,
5. lítost a plačtivost,
6. strach (bázeň) a útrapy,
7. požitek a odvaha (chrabrost),
8. obdiv (úcta) (Kačic, 2008: 16).
Podobně vyjmenovává začátkem 18. století Tomáš Baltazar Janovka (1669 – 1741) též osm afektů, které hudba má vyjádřit, pričemž není určitě náhoda, že jsou v mnohém podobné s afekty jmenovanými A. Kircherem:
1. láska,
2. smutek a nebo žal,
3. radost a veselost,
4. hněv a nevůle,
5. soustrast a slzy,
6. bázeň a sklíčenost,
7. drzost a smělost,
8. obdiv (Janovka, 2006: 29).
10 II III II