Úvod
Afektová teorie (1) je jeden z hlavních determinantů hudby 16. – 18. století. Spolu s hudební rétorikou (2) se stává rozhodujícím estetickým a architektonickým prvkem hudby tohoto období. Její podstata spočívající ve vyjádření bohatosti lidských citových stavů, zasáhla do všech atributů hudebně-vyjadřovacích prostředků hudby 16. – 18. století. Afektová teorie ve významé míře působí na volbu tónin, intervalovou strukturu melodického průběhu skladeb, na metro-rytmickou organizaci hudebního materiálu, na harmonickou strukturu, či nástrojové obsazení. Projevuje se též ve využívání mnoha mimohudebních složek hudební řeči, jako jsou mnohé symboly, či už číselné nebo graficko-vizuální, gematrie(3), teologicko-filozofické vlivy, které svojí, v mnoha případech skrytou povahou, kterou je třeba dešifrovat, doplňují celkové myšlení skladatele a charakterizují jeho dobu. Ve většině případů jsou ze strany posluchače jen velmi těžko identifikovatelné a jsou určené především interpretovi, kterému rozšiřují pohled na dílo, na jeho vnější a vnitřní souvislosti, a tím mu umožňují dostat se hlouběji do filozoficko-interpretační podstaty konkrétního díla. Důležitým a významným jevem afektové teorie je jednota afektu pro celou skladbu, i když sestává z několika tempově kontrastních častí(4). Podobně to platí pro charakteristickou dvojici recitativ a árie (5), kde pro obě stavební veličiny vokálního projevu platí táž jednota afektu. Všechny tyto atributy afektové teorie v úzkém propojení na hudební rétoriku se významnou mírou podílejí na výstavbě hudebních děl. Citát Pavla Poláka: „Výstavba hudebního díla měla sledovat výstavbu řeči, vycházelo se z rozumové úvahy přenášení řečového afektu na hudbu,“ (Polák, 1974: 84) výstižným způsobem charakterizuje a přibližuje celou problematiku.