Receptivní forma SMT
Práce s organizací hudby v SMT je sledována jak v aktivní formě, v podobě hudebních kreací, tak ve formě receptivní, kde hudba sama vyvolává prožitky posluchačů / informantů, kterým se jejich životní epizody vlivem určitých hudebních momentů introspektivně vybavují s tím, že i zde je posléze sledováno zakoušení prožitků transformace jejich malefica v bonum.
Technika „ prožitkových partitur“, receptivní forma SMT, byla ve výzkumné sondě šetřena a byl prokázán shodný mechanismus s aktivní formou SMT. Klient / informant naslouchá hudbě a zaznamenává své niterné prožitky slovy s orientační minutáží. Pokud se odehrává ve skupině, je možné tematicky porovnat prožitky co do volby témat k jednotlivým úsekům vybrané arteficiální hudby. Většinou hudba evokuje prožitky u naslouchajících rámcově shodného charakteru, u jednotlivých informantů se objevují témata u klidných pasáží hudby jako např. „ klid, něha, pokoj“. Jindy pak u pasáží vzrušených a rozvolňujících stávající hudební strukturu např. „ rozrušení, nebezpečí, boj“. Poté se ale nalézají u jednotlivých naslouchajících témata z jejich životní zkušenosti již, i přes v minulosti prožívanou potíž, transformovaných témat malefica, a i těch, které transformaci zatím vzdorují. Zde jsou prožitky zcela individuální, korespondující s životním příběhem jedince / informanta.
Tuto receptivní techniku úspěšně provazovala s kresbou, slovem a poezií terapeutka uměnímmuzikoterapeutka Jarmila Kopecká.
Hudební kreace: jedinec versus muzikoterapeut, rodina versus muzikoterapeut, technika zhudebněných pohádek i variace techniky prožitkových partitur představují přiblížení se ke konkrétní praxi systémové muzikoterapie.
5. Jak se v systémové muzikoterapii propojuje hudební a slovní sebevyjádření?
Klient / pacient se v SMT vyjadřuje různými způsoby: hudbou, slovem, chováním a konáním. A to spontánně, bez nutnosti předcházejících hudebních dovedností. Právě souběh modů sebevyjádření umožňuje hlubší pochopení osobnostního příběhu jedince, jeho vztahu „ já-osud“.
Teprve, pokud sledujeme více vektorů v sebevyjádření, modus slovní, chování, konání i modus hudební, obraz o člověku a jeho vztahu „ já-osud“, obraz o jeho životní „ filosofii“ se stává plastičtější a zaostřenější. Zde, v momentech „ co dál?“, ve „ střetu já- moje vůle a osud“ nám HK napovídají řešení a evokuje se naše předporozumění, tušení, které ale musíme vynést a odkrýt do „ použitelné podoby pro reálnou situaci“. Snad opakovaně v životě překonáváme předěl mezi tím, jakou máme představu o sobě v životě, „... tohle zvládnu dobře“ v určité náročné situaci, a jak se v nastalé této situaci skutečně chováme. Milan Nakonečný poukazuje na to, že stabilita osobnosti znamená co nejvyšší shodu mezi takovouto představou a jednáním či chováním v situaci samé. Vyrovnáváme se v posledku se strachem o sebe sama. Pod pojem chování lze zahrnout i neuvědomělé reakce, tedy i vegetativní reakce a reakce v těle. Připomeňme, že vize o sobě samém i náš organismus jsou propojeny shodnou vztahovou síti a jejími signály.
Vize o sobě v žitém životě je vyjadřována různými mody, ale právě hudební vyjádření zachycuje zaostřeně nuance. Hudební kreace a jejich obsahy, témata malefica a bona, jsou rozpoznatelná co do obsahu na škále – pokoj, ujištění, vítězství, k tématům ohrožení a nebezpečí. Tuto orientaci hudba poskytuje velice jistě a citlivě. Ovšem v HK již nedokážeme odhalit z hudby samé konkrétní významy, či situace, ke které se prožitky vztahují. Nevíme, zda se maleficum odehrává v rodině či na pracovišti, tuto informaci doplňujeme v souběžném rozhovoru a v modech chování a konání jedince