„ Hypotonické dítě “
U takovéhoto dítěte zvažujeme muzikoterapeutické strategie od poslechu hudby s taktilními vjemy , resp . od receptivního poslechu klidné hudby pomalejšího tempa s taktilními pseudomasážními doteky “ k mentalizaci - „ k hudebním rytmicko – melodicko - harmonickým frázím ", v krocích : a ) pokud je z lékařského hlediska možné , mírný tlak dlaní s rozvinutím pohybu do masážního pohybu na zádech společně s relaxační hudbou s občasnými velkými akordy ( aktivují se zde i neuvědomované funkce ). b ) kombinovat taktilní dotek tak , aby se dialogově střídal - na pravé - levé straně zad , až k jedné - druhé ruce či k nohám a až k střídání ruka – noha apod . Taktilní dotek se rozšiřuje z centra zad do periferie . c ) do relaxační hudby se vkládají , kromě velkých akordů , i delší hudebně rytmicko - melodické fráze , které mají emoční náboj a vyjadřují dramatický oblouk , obsazuje se tím i mentální obsah . Nejdříve např . hraje tyto fráze logoped-muzikoterapuet , později improvizuje dítě samo . Opět je možné dramaticky podbarvit pohádkovými postavami a ději .
Dítě mírně hypotonické , špatně rytmizující , s potížemi s pamětí
Zde vřazujeme v hudebních kreacích již s volbu hudby intrapsychického tempa dítěte přímo rytmické variace – nejdříve se vřazením velkých svalových skupin až poté k mimickým improvizacím .
Improvizace , provádí-li dítě , provádí jako své vlastní improvizace , protože zde vždy dítě zapojuje kreativitu a vlastní hudební inspiraci . Logoped – muzikoterapeut může v ukázce dítěti nastínit možnou podobu hudebních kreací , ale vždy nechá improvizacím dítěte podobu , které dítě tvoří spontánně samo , i když i neuměle .
Tyto improvizace zapojují jednak „ vrchol kognice “ - hudební inspiraci , a tím se organizuje kognice ve vlastní jedinečnosti dítěte a angažuje se emoční náboj , který dítě prožívá a v hudební kreaci vyjadřuje . Improvizace dítěte tedy nepředstavuje pouze myšlenkový rámec , ale vyjadřuje i emoční náboj . Ten se velice těsně váže k utváření osobnosti dítěte a je zde proto vhodné opět využít pohádkového děje a postav a sledovat linii emočně pozitivní finality v dramatickém oblouku „ děje “. Do ztvárnění pohádkových dějů a postav dítě projektivně promítá sebe sama .
Velkých pohybů docílíme tak , že dítě hraje jednou rukou na velký buben vpravo , druhou na velký buben vlevo . Vhodná je i improvizace ve strunoví klavíru při stisku levého pedálu , kdy dítě realizuje hudební plochy pomocí plstěných paliček nebo i jen dlaní a prsty . Tématické odlišení v tempu i rytmu pak může být odlišením vazby na postavu pohádkového „ zajíčka “ či „ medvěda “ apod .
Dítě improvizuje určité hudební kreace , určité hudební celky , které samo volí , protože dítě hledá podobu , „ tvar “ své představy , kterou stále zaostřeněji vyjadřuje v podobě hudební kreace . A i když neprovede nejdříve bezchybně , důležité je , že realizuje vlastní tvar své představy . Proto i pro opakování fráze , kterou především podporujeme paměť dítěte , volíme vlastní hudební kreace dítěte , a to tak , aby dítě vědělo předem , že svou hudební kreaci bude opakovat . Aby se podpořila snaha dítěte o vytvoření krátké , ale charakteristické hudební figury , lze dítě motivovat tím , že je třeba , aby jeho hudební kreace rozpoznal , v určení např . děje o „ zajíčkovi “ či „ medvídkovi “, i logoped – muzikoterapuet .
Dítě s potížemi v motorice , v receptivní i expresivní řeči , jak bylo výše uvedeno , je vystaveno nepříjemným zkušenostem v hodnocení i sebehodnocení , trpí často obavou před vlastním selháním , dostavuje se nesoustředěnost a únava během logopedické lekce .