trojrozměrné vnímání , které v součinnosti s pamětí utváří trojrozměrné představy , které jsou základem propojení mimovědomých a vědomých funkcí završených v kvalitě kognitivních funkcí , včetně porozumění , recepci a expresi řeči . Zvýšení složitosti synaptických sítí je současně i základem k využití plasticity mozku .
Mozek je schopen určité funkce vykonávat s užitím ne vždy identických synaptických propojení a propojení areí mozku . Toto propojení opět probíhá nejen vertikálně – „ tedy nyní a teď “, ale i lineárně-sériálně , posloupně v čase . Svou vysokou komplexitou je hudba významným pomocníkem v utváření vnímání , představ , prožívání a myšlení i řeči . Určité hudební tvary se neustále v čase proměňují , a teprve „ součet “ těchto jejich proměn v čase , probíhajících v hudební frázi či v hudebním celku , tvoří celkový završující vjem jeho obsahu – resp . významu . Tato významotvornost v hudebních kreacích a v hudbě vůbec se v systémové muzikoterapii charakterizuje jako dramatický oblouk – určitý celek zakončený emočním a kognitivním uspokojením . Organizace hudby samé takovémuto vyústění , k emočnímu a kognitivnímu uspokojení , v dramatickém oblouku obligátně směřuje .
Pokud je pak nějaká funkce v mozkové činnosti oslabena , je možné chtěného cíle docílit skrze propojení jiných areí v mozku , v jinak tvarované vztahové síti , než se obvykle děje , a to díky plasticitě mozku . Zde si dovolím připomenout , že myšlenka , informace a idea , které vytváří naše mentalita , mají , zdá se , imateriální podobu , nemají vlastní „ jedno “ centrum v mozku . Myšlenky vznikají a aktivují mozkové neurony vztahové sítě , a tedy , teprve až jejich realizace je s „ hmotou “ propojena . Procesy v „ mozku “ inklinují být plastické , proměnlivé a „ vynalézavé “, a tím vzniká jejich salutogenní síla . Plasticita mozku se „ zapíná “ „ chtěním , aktualizací vize člověka o sobě samém “, a proto již jen vize dítěte o sobě samém , jeho chápání sebe sama - své osobnosti , je silou významně rozhodující , protože spoluutváří i „ materiální “ podobu propojení a funkcí synapsí , transmiterů a dalších funkcí těla .
„ Slyším - předchází vyslovuji “
Shrneme-li řečené z jiného aspektu , lze říci , že pokud dítě „ lépe slyší “, „ lépe i vyslovuje “. Je možné zkombinovat a zaměřit pozornost dítěte nejen na určité frekvenční pásmo výšky tónů , ale zaměřit jeho pozornost na barvu tónů , resp . na alikvotní tony , které dítě vytváří na elementárním hudebním nástroji – trianglu , slunečním bubínku , kantelách , ladičkách , ale i ve strunoví klavíru apod .
Pokud dítě naslouchá např . pouze dvěma různým tónům ladiček , různých frekvencí , se zaměřením se na jejich tónovou barvu , i při pouze několikerém jejich opakování , vzniká v mozku trojrozměrná představa , která je základem – „ kostrou “ navazujících funkcí kognice , viz výše .
Komunikuji neverbálně
Tam , kdy dítě slovům a řeči nerozumí a není schopno vyjádřit slovy ani to , co prožívá , je hudebnězvuková komunikace rozhodující , sděluje totiž významy . Dítě pak , nejen že prožívá vzájemnou komunikaci s někým , ale je schopné hudebně vyjádřit to , co prožívá a prožít to , že reaguje na jeho sdělení sebe sama druhá osoba . Buduje se , v jinak obtížné situaci , jeho osobnost a vzájemnost lidství .
Únava , uvolnění a aktivace
Dítě během logopedického sezení se snaží o výkon , nalézá se ale i v neustálém ohrožení prožitkem vlastního selhání , konfrontací s neúspěchem , nastupuje únava a chybovost i nepřesný zácvik stereotypů při výslovnosti .