Typickým příkladem mohou být mnohostrunné drnkací nástroje , mezi něž patří kantele a různé citery , lyry , harfy a jim podobné nástroje , umožňující naladit struny do nějakého libozvučného , harmonizujícího souzvuku , kdy pak stačí jen prsty přejíždět po strunách a nechat je rozeznít . Je také je možno naladit jen na některé tóny , vhodné pro okamžité a bezpečné muzicírování .
Mezi další pak patří rozmanité bicí nástroje , dělící se na dvě základní skupiny , podle možnosti hry . Mezi ty první řadíme rytmické , tzn . všechny druhy bubnů a bubínků , různá chrastidla apod . jejichž výčet by nebral konce . Druhou skupinu tvoří bicí nástroje melodické a zde se můžeme setkat s různými typy zvonkoher , metalofonů a xylofonů , laděných zvonů a zvonků , gongů atd . Ne nadarmo tvoří bicí nástroje obou skupin základ tzv . orffovského instrumentáře , neboť jeho nástroje patří mezi snadno ovladatelné , nevedou ke snahám o virtuozitu a naopak pomáhají rozvoji zdravé hudebnosti , spontánnosti a spolupráce v kolektivu .
I mezi dechovými a strunnými nástroji smyčcovými bychom nalezly takové , které lze snadno rozeznít . Lze říci , že dnešní doba je příznivě nakloněna požadavkům na stavbu lehce ovladatelných hudebních nástrojů , jejichž cílem je zpřístupnit radost ze hry i lidem , kteří nemají v úmyslu podstupovat dlouholeté studium hry na určitý nástroj . Radost ze hry zde má i ozdravnou roli , neboť zažitá představa o tom , že na nástroj nemohu hrát , pokud na něj neumím , tvořící mnohdy jedinou hudební zkušenost s dosti negativním dopadem na naše sebevědomí působí nejrůznější zábrany .
Improvizace na takovéto nástroje může být naopak velkým povzbuzením , protože mnohdy odhaluje přirozenou hudebnost , projevující se intuitivně , jak bylo popsáno výše . Navíc může mít vedle terapeutických účinků na „ celého člověka “, tedy spadajících do biopsycho-socio-spirituálních součástí naší osobnosti i efekt diagnostický , neboť ze způsobu hry i celkového projevu lze vyčíst mnoho podstatného .
Dosud jsem se zaměřoval na takové hudební nástroje , na něž mohou hrát i lidé bez předchozích hudebních zkušeností a rovněž tak i děti a lidé s různými druhy postižení . Ale jak je to s běžnými hudebními nástroji ?
Obecně lze pozorovat , že improvizace je nesnadná tehdy , máme-li k dispozici velký výběr hudebních prostředků , jejichž vzájemné mísení a kombinování předpokládá mnohdy značné odborné zkušenosti , získávané léta . To je případ nástrojů , kde hra na ně vyžaduje nejen dobrou koordinaci končetin i smyslů , ale i další předpoklady . Improvizace je zde také založena na možnosti výběru tónů v rozsahu , jimž konkrétní nástroj disponuje .
U nástrojů umožňujících vícehlasou hru se pak jedná nejen o kombinace tónů v rovině melodické , nýbrž i harmonické . Zde bez předchozích zkušeností mnoho nepořídíme . Podobně je na tom skladatel , který pracuje se všemi hudebními složkami , se všemi hudebními nástroji i lidskými hlasy , se složkami scénickými apod . Musí si umět poradit , jak bohatství těchto prostředků využít , aby výsledkem jejich spojení bylo umělecké dílo a ne jakýsi paskvil . To opravdu vyžaduje velké zkušenosti .
Pokud jsem se v předchozích odstavcích obracel k nástrojům a lidem bez předchozích zkušeností , pak se na tomto místě pokusím popsat problematiku improvizace v případě , kdy se týká hudebníků . Jiná je především v tom , že nástroje a výběr hudebních prostředků lze v prvním případě omezit a přizpůsobit daným podmínkám elementární hry a improvizace , kdežto u klasických hudebních nástrojů tato omezení postupně mizí a hráči mají k dispozici nástroje v takříkajíc „ plné “ verzi a musí si s nimi poradit , jak umí – třeba tak , že hrají jen skladby zaznamenané notovým zápisem . Ale jaké formy improvizace je čekají , když by se do improvizace pustit chtěli ?