i tam. Jedinou rozumnou cestou je dostat se do Moldavska přes nedalekou Oděsu a doufat, že
v průběhu nepotkáš nějakou zbloudilou raketu. Ale někteří lidé nechtějí opouštět své domovy, jiní tu cestu ani nezvládnou.
Co ti pomáhá takové množství stresu zvládnout?
V poslední době se mi hodně osvědčila práce. Když je člověk něčím zaměstnaný, tak nemá moc prostoru ke špatným myšlenkám, úzkosti, panice.
O to je to lepší, pokud je to nějaká rozmanitá či neklidná práce, kde se furt něco děje. Já jich mám "pro jistotu" víc, jedna je ze světa marketingu, další z oblasti médií. Ta první práce má organizační náplň, takže mám víc prostoru se věnovat jiným činnostem.
Souhrou náhod ale právě ta druhá zmíněná ruskou okupaci monitoruje a je její hlavní náplní. Na první pohled to zní jako hodně špatný nápad pro někoho, jako jsem já, ale člověk se prostě musí naučit nebrat si to moc k srdci, jinak to totiž ani nejde. Další možností je samozřejmě pomáhat. Různí dobrovolníci, charity a zkrátka všichni ti úžasní lidé, kteří se snaží přiložit ruku k dílu. Vidíme je dennodenně, a ač se tvrdí, že v dnešní době jsou si lidé cizí a každý se stará sám o sebe, ukazuje se, že to vůbec není pravda.
Jak tedy tvá práce v oblasti médií vůbec vypadá? Pracuji v zahraniční redakci CNN Prima News a je to poprvé, kdy natolik využívám znalost ruštiny
a ukrajinštiny. Okolnosti jsou ovšem hořké. Denní chléb je příprava podkladů pro vysílání, neustálé překládání textů, ale i mluvených projevů, které občas rovnou dabuji. Nejvíckrát jsem mluvil ústy ukrajinského prezidenta, ale vyzkoušel jsem si i roli senilního skřítka z Kremlu, případně poskoků z jeho okolí. Občas dělám simultánní překlad, ovšem mimo kameru. Komunikuji s lidmi, kteří jsou v první linii – ať už s našimi novináři, nebo těmi, na jejichž domovy teď dopadají rakety. Hledám ty, kteří mají dost odvahy na to, podělit se o dění kolem nich.
Takové rozhovory jsou ale děsivé. Jsou plné zoufalosti, slz a příšerných příběhů, které byly předtím představitelné maximálně v hororových filmech. Jsou to zážitky konkrétních lidí, kteří existují – a existují blízko, pár kilometrů odsud.
Přiznám se, že jsem na to příliš ready nebyl. Když jsem od dívky, jež je mladší než já, slyšel, jak popisuje smrt své kamarádky, tak na to člověk nenachází slova. Řekl bych, že evropský člověk tohoto století ani není na takové situace stavěný,
a proto na tyto hrůzy nemůže adekvátně reagovat. Všechno to zbytečné násilí, krutost a zvěrstva jsou pro něj cizím jazykem.
Určitě není lehké pracovat v takovém prostředí. Jak to prožívají samotní zaměstnanci v televizi?
Faktem je, že po nějaké době se člověk naučí nebrat si věci tak k srdci. Někteří kolegové mají tento "smysl" vypilovaný na jedničku a třeba
i běžně vtipkují. Může to působit bezohledně, ale taková je realita.
Pokud chce člověk zůstat psychicky zdráv, tak jinak se ta práce dělat ani nedá. Mám to podobně, nicméně v případě ukrajinských událostí se mi to moc nedaří. Divák vše vidí rozmazané, cenzurované a bez zbytečných detailů. Já ty podklady dostávám v původní podobě, a to i z města, které sám moc dobře znám. Takže výjimkou nejsou ani fotografie mrtvých dětí nebo videa, která by zkrátka nikdo nikdy vidět neměl. Tyto záběry se ale do vysílání ani nedostanou – po nezbytné úpravě by na nich stejně nebylo nic vidět.
Na druhou stranu já s tímto nezobrazováním explicitního obsahu moc nesouhlasím. Válka se popisuje jako místo hrůz a utrpení, ale pomalu bych řekl, že člověk to slyší spíš z doslechu. V médiích totiž místo mrtvol a zničených osudů vidíme jen rozmlácené a prázdné tanky. Snažíme se tak brát ohledy na toho, kdo to možná nechce vidět, ale tím ho tak trochu dezinformujeme a zároveň i bereme ohledy na toho, kdo ty zločiny páchá.
Ale jsou i jiné napínavé momenty. Běžnou praxí je například obvolávání různých institucí, včetně těch z ruské či běloruské strany. Jednou jsem se vydával za bratra ruského vojáka, který byl nasazený na Ukrajině. Volal jsem do příhraničních běloruských márnic s cílem zjistit, zda Bělorusko (to tehdy nebylo účastníkem konfliktu) pomáhá s těly příslušníků ruské armády a obecně Rusku, což se záhy potvrdilo. A to „představení“ bylo se vším všudy – falešné identity do sebemenších detailů, zdrcený hlas a příběh o tom, že má bratr malé děti, které na něj čekají doma. Nemorální? Možná. Ale asi se shodneme na tom, že to, co "můj bratr" dělá na Ukrajině, je nesrovnatelně horší.
13
Téma