márnic s cílem zjistit, zda Bělorusko (to tehdy nebylo účastníkem konfliktu) pomáhá s těly příslušníků ruské armády a obecně Rusku, což se záhy potvrdilo. A to „představení“ bylo se vším všudy – falešné identity do sebemenších detailů, zdrcený hlas a příběh o tom, že má bratr malé děti, které na něj čekají doma. Nemorální? Možná. Ale asi se shodneme na tom, že to, co "můj bratr" dělá na Ukrajině, je nesrovnatelně horší.
Věříš, že tvá práce pomáhá? Stojí to za to i přes všechny ty hrůzy?
Tak prvně je potřeba si uvědomit, že se máme krásně. Řešíme cenu benzínu. My ty hrůzy neprožíváme. Zatím. Jediné, co se po nás chce, je pouze podívat se na fotografie a videa z místa dění, ponaučit se a konat. Ale ani to nedokážeme – krev radši rozostříme, roztržené končetiny zakryjeme. Abychom se nevyvedli z míry a zbytečně nestresovali. Každopádně ale věřím v to, že to má velký efekt. Třeba u těch rozhovorů mi pomáhá vědomí, že předáváním lidských příběhů pomáhám i lidem, se kterými je vlastně vedu. Jde například
o psychickou pomoc: někdo se o ty lidi zajímá,
podporuje je, neopouští je. Ale taky si představím, kolik lidí si po zhlédnutí reportáže nasnímá QR kód a pošle na Ukrajinu peníze. Je na místě konečně pochopit, že Ukrajina nebrání pouze své území, ale brání celé území krásné a civilizované Evropy.
Jak se svět v takové situaci ocitl a proč se v Rusku nic nemění?
Rusko je informační autokracie. Je to režim, který stojí na dvou slonech – propaganda a strach. Oba sloni drží Rusy na uzdě. Část podlehla propagandě, zatímco druhá část se bojí cokoliv říct. Statistickou chybou jsou pak ti, kteří se snaží něco dělat. Ti ale dlouho nevydrží: buď skončí v emigraci, ve vězení nebo v rakvi. Tam navíc často končí i ti, kteří utekli nebo jsou za mřížemi – stačí nějaká naprosto náhodná a nešťastná příhoda. Pokud se na scéně objeví někdo, kdo je proti režimu a zároveň mu úspěšně odolává, nejedná se o "moskevské jaro", nýbrž o falešnou opozici, která má vzbudit iluzi demokracie. Samocenzura – to je takové to, když předvídáš, co nesmíš říkat, protože víš, že tě za to můžou zavřít. Společnost, která se vyvíjí v takové samocenzuře, nemá moc šanci na změny. Ten vývoj totiž nemůže být zdravý, pro svobodné myšlení je to jako klec.
Zdravá společnost potřebuje obměnu moci. Pokud u nás bude tlačit premiér na ředitele nemocnice, aby falšoval covidové statistiky, ředitel se mu na to vykašle, a navíc s tím půjde do médií. Zatímco premiérovi za pár let skončí mandát, ředitel nemocnice tu zůstane a stále bude mít rodinu, kterou musí živit, a kariéru, která stojí na jeho kvalitách. V zemích, jako je Rusko či Bělorusko, je ovšem situace, kdy za těch více než 20 let jsou úplně všichni úředníci a činitelé dosazeni jedním člověkem. Neplní pak práci svědomitě, nýbrž tak, aby se zavděčili vládci – jinak upadnou v nemilost
a budou vyměněni.
Nevýhoda tohoto systému pro samotného vládce je taková, že ten všudypřítomný strach prolézá naskrz i vlastními řadami. Nejbližší okolí se pak bojí dědovi podstrčit informace, kvůli kterým se naštve a nedopatřením uškrtí toho, kdo mu je přinesl. To se podle mě stalo i teď. Nejbližší okolí tvrdilo, že Rusko je v dobré kondici, válka bude rychlá, Ukrajina je slabá a rozkradená. Možná je, ale Rusko je na tom minimálně stejně. Prostě skočil na špek.
téma
14