18
Rozhovor
nemyslím si, že by bylo úplně podstatné. Pokud se ovšem nechce věnovat bádání o médiích, to je samozřejmě jiná věc. Pokud v člověku není alespoň kousek nějaké vlohy, tak ho na té škole nenaučí psát, nenaučí ho mluvit, ale ukážou mu techniky toho řemesla. Ale to si myslím, že se dá zvládnout buď nějakým kombinovaným studiem, nebo opravdu nějakou krátkou stáží. A je to asi hrozný, že mluvím proti alma mater, ale řekla bych, že tahle cesta nějakého oboru a k tomu si tu žurnalistiku jakoby přidat, že je, pokud se chce člověk stát výkonným novinářem, lepší.
A jak probíhá takový standardní pracovní den moderátorky hlavní zpravodajské relace?
Spousta lidí si myslí, že tam přijdeme v pět, necháme se nalíčit, pak to přečteme a jdeme domů. To se mě teď nedávno ptala nějaká paní
a říkala: "Tak v pět tak chodíte?" A já jsem říkala: "Ne, ne." "Takže pozdějc?" (smích) Pravda je taková, je to tak zhruba v poledne, což pro mě tak zhruba obnáší, že v jedenáct sednu do auta a jedu do Prahy. Tam se tak jako trochu začnu rozkoukávat. Už poslouchám rádio nebo si ráno něco zapnu, abych tak jako tušila, co se děje, a začnu si třídit informace. Selektovat, čím asi budeme začínat
v Událostech, nebo když mám Události, komentáře, tak o čem asi tak budeme debatovat. Potom, buď to v jednu nebo ve dvě začínají porady, kde se bavíme o tom, jaká bude struktura toho pořadu, co tam bude za hosty, jaké budeme hrát reportáže, co zhruba od těch hostů chceme slyšet, kde třeba očekáváme, v případě Událostí, komentářů, nějaký názorový střet. No a potom, mám-li Události, komentáře, sedím a čtu a hledám informace
a komunikuji s našimi analytiky. Tak se to postupně utváří a vymýšlím si otázky, na které se těch lidí chci zeptat. A když mám klasické Události, tak jdu někdy kolem čtvrté hodiny do maskérny, tam mě nafasádujou, a pak už člověk sedí na tom velíně a píše studia. A tak vlastně pracuje na relaci, protože jak je dneska hrozně dlouhá a má spoustu položek v tom bodovém scénáři, tak se v tom snadno člověk ztratí a ztratí souvislost. Tak je potřeba se na to neustále dívat nejenom tak, jakože máte to studio, které má dvacet nebo pětadvacet vteřin, ale co je předtím, co je potom, aby vlastně ta nit toho pořadu byla souvislá a aby to na sebe navazovalo, aby se neopakovaly třeba informace a tak. Takže tímto se už pak zabývám skoro do těch půl sedmý, pak se jdu obléct a jdeme dolů do studia, kde provedeme tzv. rovnání
s režisérem.
Zmínila jste svou dlouhou cestu do práce - sto kilometrů. Není to moc vyčerpávající? Není to někdy náročné večer po pracovním dni?
Večer to někdy náročné je, obzvlášť protože mi nechutná RedBull a moc na mě neúčinkuje (smích). Ale dá se na to zvyknout. A jak říkám, já jsem nikdy nechodila do práce od do. Celý život mám vlastně nepravidelnou pracovní dobu. A to takovou, že se vlastně zdá, že nic nedělám, a pak najednou jakoby intenzivně pracuji. Ale ona
* •
Člověk, který z nich čerpá si musí vybírat jaké informace konzumuje, z jakých zdrojů. Musí pracovat s poměrně notnou dávkou kritického myšlení, což je nepohodlné a mnoha lidem se do toho nechce, ale jinak si myslím, že může nabýt dojmu, že realita je jiná, než ve skutečnosti je. Že může mít informace úplně pomýlené. Je potřeba srovnávat, zajímat se o to, kdo stojí v pozadí různých mediálních titulů, a proto si myslím i z tohoto důvodu je dobré, když na scéně jsou i veřejnoprávní televize i veřejnoprávní rozhlas.
Jak reagujete, když třeba vypadne čtecí technika, když nastane nějaká neplánovaná situace? Jak postupujete?
Tak to je to nejmenší, to se stává poměrně často, že vypadne čtecí zařízení. Zajedno má člověk tablet a já jsem ještě stará škola, takže já si vždycky nosím i papíry, protože i tablet může zkolabovat. Takže papíry jsou moderátorova záchrana, ale hlavně je jeho záchranou taková ta „neviditelná“ práce během dne. Kdy on už se vlastně s tím studiem seznámil, kdy už by ho měl mít v hlavě, už by ho měl mít nějak zažitý v sobě, a měl by být schopen ho divákovi, byť improvizovaně tlumočit. Problém je samozřejmě ve chvíli, když mi třeba dneska hodně informací prezentujeme skrz plazmy a to je formát, kde je hodně údajů. Jsou tam ekonomická data, čísla, atd… A máme jednu pozici v tom studiu, kdy vlastně člověk stojí tak, že u sebe nemá ani ten malý stolek s papíry a je prostě v prostoru, a ve chvíli, kdy prezentuje plazmu, tak nemá v tabletu čtecí zařízení a ten text, protože tam má tu grafiku. A ve chvíli, kdy tohle zařízení selže, tak je to trošku nepříjemné. Protože, jak říkám, to jsou informace hodně faktické, čísla, jména nebo různý grafický přehledy, atd.. Tak to je taková riskantní pozice, ale i to se snažím alespoň zhruba pamatovat.
Co nejraději děláte ve svém volném čase?
Lelkuju. Ne, baví mě sport, takže se většinou nějak hýbu, a nebo někdy něco dělám kolem baráku. Ale umím si zrovna tak někam zalézt, něco si přečíst. Akorát že, čtení je pro mě taková sobecká zábava, protože já u toho potřebuji ticho, aby nehrála muzika a nešla televize, takže většinou to znamená někam zalézt a tam si prostě v klidu číst, což mi zas přijde sobecký vůči manželovi, že se mu tedy vlastně nevěnuji. Takže to si buď nechávám na dopoledne, když já mám volno a on je v práci, tak to já si tak jako hezky počtu, protože když si začnu číst večer, tak u toho vždycky hrozně rychle usnu. Ale jak říkám, umím nad tím strávit celé dopoledne. Občas rádi zajdeme do divadla, tak jako není to tak, že by člověk měl jednoho favorita, tak se snažím si ty dny, které jsou volné, užít od rána do večera a vyplnit je dobrými zážitky.
Co je na práci moderátora nejvíce stresující/nejnáročnější?
Asi to, že vlastně nevíte, co se může přihodit, a být na to připravený. Prostě ve chvíli, kdy se to začne dít, neztratit nervy, pokud možno, i když ono to ne vždycky jde, a zkusit se s tou situací nějak vypořádat. On to divák samozřejmě pozná, že ta klasická podoba událostí je taková jako vymazlená, všechno do detailu vypracované, takže když začnete mluvit z patra, tak to ten divák vidí, že se něco děje. Ale jde o to, aby to bylo, pokud možno přirozené, aby se mu dostalo všech informací, kterých se mu dostat může, abychom na nic důležitého nezapoměla i přesto, že jsme v nějakém nestandartním režimu, se necítil o něco ochuzený. Tak tohle to jsou situace náročné, jako vnitřně, ale zase když je to pak za námi a zvládneme to, tak je pak pocit úlevy. Prostě dobrý pocit bych to nazvala.
Co byste poradila budoucím novinářům/moderátorům?
Aby moc nepřemýšleli o tom, jak budou vypadat. Aby byli sami sebou. Mluvili tak, jak mluví normálně, protože nejstrašnější je, když se s někým bavíte a on je úplně v pohodě, je přirozený, mluví hezky, a pak přijde do televize, a teď začne mluvit úplně hyperkorektně, hyperspisovně. Jazyk musí mít určitou kulturu, obzvlášť v televizi veřejnoprávní, ale zároveň by to toho člověka nemělo svázat a udělat z něj muzejní exponát. Že by měl prostě zůstat jakoby sám sebou.
Děkuji za rozhovor.
Rádo se stalo. Díky.
S Marcelou Augustovou si v naší čítárně
povídal Alexandr Starčenko.