vlastně zdá, že nic nedělám, a pak najednou jakoby intenzivně pracuji. Ale ona je vlastně největší část té mé práce vyplňování nitra informacemi, abych byla připravená, pokud možno na všechno, co se ve studiu může stát.
A u živého vysílání se může stát úplně všechno. Včetně toho, že nám jednou selhal celý vysílací server, takže vůbec nic nešlo pustit, žádná reportáž, žádný obrázky. To bylo ještě v těch starých, tzv. sedacích Událostech, a jediný, co jsme měli k dispozici byl kolega na živém vstupu na nějaké technoparty od Sokolova. Takže jsme si tam asi deset minut povídali o té technoparty.
Po nějaké době už jsme opravdu nevěděla, na co se mám ptát, a on vždycky: "No, jak jsem již řekl…" (smích). A to pořád jenom čekáte, co do toho ucha přijde, a ono nic. Teď jsme byli v živém vstupu, takže jsme se nemohli ptát režie. Někdy se takové věci stávají.
Jednou nad Prahou zuřila opravdu silná bouřka, která způsobila výpadek proudu v celé jihovýchodní polovině města. Včetně Kavčích hor. Rozjela se znělka a pak zhasla všechna světla. Studio potemnělo a my jsme četli headliny jako normálně, ale bylo to všechno ve tmě. A teď jsme jenom slyšeli, jak se za námi na tom velíně, který byl taky po tmě, jak se všichni strašně smějou, protože to byla jednoduše absurdní situace. A pak jenom přišla od ředitele zpravodajství esemeska: "Začátek událostí po tmě? To snad ne." Ale on si myslel, že někdo udělal chybu, jenže ony vylítly kompletně celý Kavky, včetně záložních zdrojů.
Nikdy se zkrátka nepřipravíte na všechno. (smích)
Co je na práci moderátora obecně nejvíce stresující/nejnáročnější?
Asi to, že vlastně nevíte, co se může přihodit, a vy musíte být připravený. Prostě ve chvíli, kdy se to začne dít, neztratit nervy, pokud možno, i když ono to ne vždycky jde, a zkusit se s tou situací nějak vypořádat. On to divák samozřejmě pozná, že ta klasická podoba Událostí je taková jako vymazlená, všechno do detailu vypracované, takže když začnete mluvit z patra, tak to divák vidí, že se něco děje. Ale jde o to, aby to bylo, pokud možno přirozené. Tyto situace jsou náročné, ale zase když je to pak za námi a zvládneme to, tak přijde příjemný pocit úlevy.
Co byste poradila budoucím novinářům / moderátorům?
Aby moc nepřemýšleli o tom, jak budou vypadat. Aby byli sami sebou. Mluvili tak, jak mluví normálně, protože nejstrašnější je, když se
s někým bavíte a on je úplně v pohodě, je přirozený, mluví hezky. A pak přijde do televize
a začne mluvit úplně hyperkorektně, hyperspisovně. Jazyk musí mít určitou kulturu, obzvlášť ve veřejnoprávní televizi, ale zároveň by to toho člověka nemělo svázat a udělat z něj muzejní exponát.
Teď trochu z jiného soudku. Jak vnímáte aktuální stav médií?
To je dobrá otázka. Řekla bych to takto - člověk, který z nich čerpá, si musí vybírat, jaké informace konzumuje a z jakých jsou zdrojů. Musí pracovat
s poměrně notnou dávkou kritického myšlení, což je nepohodlné a mnoha lidem se do toho nechce. Ale jinak si myslím, že může nabýt dojmu, že realita je jiná, než ve skutečnosti je. Že může mít informace úplně pomýlené. Je potřeba srovnávat, zajímat se o to, kdo stojí v pozadí různých mediálních titulů, a proto si myslím i z tohoto důvodu je dobré, když na scéně jsou
i veřejnoprávní televize i veřejnoprávní rozhlas.
Co nejraději děláte ve svém volném čase?
Lelkuju. (smích) Ne, baví mě sport, takže se většinou nějak hýbu. Anebo někdy něco dělám kolem baráku. Ale umím si zrovna tak někam zalézt, něco si přečíst. Akorát čtení je pro mě taková sobecká zábava, protože já u toho potřebuji ticho, aby nehrála muzika a nešla televize, což mi zas přijde sobecký vůči manželovi, že se mu tedy vlastně nevěnuji. Takže to si buď nechávám na dopoledne, když já mám volno a on je v práci, tak to já si tak jako hezky počtu, protože když si začnu číst večer, tak u toho vždycky hrozně rychle usnu.
Mockrát děkujeme za rozhovor. ■
19
Rozhovor