V televizi nikdy úplně nevíte, co se stane
Marcela Augustová se zastavila na našem gymnáziu, aby studentům přiblížila práci v televizi. Zkušeností má na rozdávání - už mnoho let je tváří Událostí České televize. Setkávat se s ní můžete na obrazovkách i během každých voleb. Co práce v televizi přináší? Chtěla Marcela vždy být moderátorkou? To vše a mnohem více nám prozradila během příjemného posezení v čítárně.
Přála jste si už jako malá pracovat v televizi?
Ne. (smích). Já jsem to nějak úplně neřešila
a začala se tím v podstatě zaobírat až někdy na gymnáziu, kdy jsem hrála divadlo a zároveň tak trošku psala. Takže první volba bylo to divadlo, protože táta pracoval v Naivním divadle v Liberci. Ale nechtěla jsem být loutkoherečka. Dělala jsem zkoušky na normální DAMU, na herectví. Tam jsem se nedostala, tak jsem šla na žurnalistiku. No a tam jsem se dostala, tak to skončilo touhle druhou volbou, ale asi dobře, že tak.
Studovala jste Fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy v Praze. Bylo to náročné? Připravila Vás škola na praxi?
No, to si myslím, že moc nepřipravila. Já měla to štěstí, že jsem hodně brzo během studia, měla možnost začít pracovat v oboru. Což sice ve škole přinášelo problémy, protože to bylo postavený jako nejstrašnější zločin, když student žurnalistiky zároveň pracuje. Takže jsem to pořád kompenzovala nějakými seminárními pracemi navíc. Ale na druhou stranu, jsem si dost dobře mohla porovnávat to, co se učíme ve škole, a jak to potom chodí v praxi. To byl poměrně dramatický rozdíl. Takže mi to ten souběh na jednu stranu trošku komplikoval, ale na druhou mi strašně zjednodušil ten přechod do praxe. Člověk vlastně neměl takový ten náraz, že přijde z akademického prostředí a musí se rozkoukávat, to já už jsem měla dávno za sebou.
Myslíte si, že by se mohl člověk s dobrým projevem prosadit právě na této pozici, aniž by měl tento obor vystudovaný?
Já si myslím, že dneska, když si vezmete, jaké jsou možnosti kombinovat studium, je určitě výhoda vystudovat jakýkoliv obor. Ať to je ekonomie, ať to jsou jazyky, ať je to filosofická fakulta, historie, cokoliv. Protože to žurnalistický řemeslo získá člověk prací, anebo si může zapsat kousek nějakého souběžného odborného studia, ale nemyslím si, že by bylo úplně podstatné. Pokud se ovšem nechce věnovat bádání o médiích, to je samozřejmě jiná věc. Pokud v člověku není alespoň kousek nějaké vlohy, tak ho na té škole nenaučí psát, nenaučí ho mluvit, ale ukážou mu techniky toho řemesla. Ale to si myslím, že se dá zvládnout buď nějakým kombinovaným studiem, nebo opravdu nějakou krátkou stáží nebo krátkou praxí. A je to asi hrozný, že mluvím proti alma mater, (smích), ale řekla bych, že tahle cesta nějakého oboru a k tomu si tu žurnalistiku jakoby přidat, že je, pokud se chce člověk stát výkonným novinářem, lepší. Pokud chce být mediální analytik, tak je ta škola samozřejmě smyslná.
Jak probíhá Váš standartní pracovní den?
(smích). Ona spousta lidí myslí, že tam přijdeme v pět, necháme se nalíčit, a pak to přečteme a jdeme domů. To se mě teď nedávno ptala nějaká paní a říkala: „Tak v pět tak chodíte?“ a já jsem říkala: „Ne né“, „Takže pozdějc?“ (smích) Ne, je to tak zhruba v poledne, což pro mě tak zhruba obnáší, že v jedenáct sednu do auta a jedu do Prahy. Tam se tak jako trochu začnu rozkoukávat. Už poslouchám rádio nebo si ráno něco zapnu, abych tak jako tušila, co se děje a začnu si třídit informace. Selektovat, čím asi budeme začínat v událostech, nebo když mám Události, komentáře, tak o čem asi tak budeme debatovat, jaké tam budou rozhovory. Potom, buď to v jednu nebo ve dvě začínají porady, kde se bavíme o tom, jaká bude struktura toho pořadu, co tam bude za hosty, jaké budeme hrát reportáže, co zhruba od těch hostů chceme slyšet, kde třeba očekáváme, v případě Událostí, komentářů, nějaký názorový střed. No a potom, mám-li Události, komentáře, sedím a čtu a hledám informace a komunikuji s našimi rešeršisty s našimi analytiky. Tak se to postupně utváří a vymýšlím si otázky, na které se těch lidí chci zeptat. A když mám klasické Události, tak jdu někdy kolem čtvrté hodiny do maskérny, tam mě „nafasádujou“, a pak už člověk sedí na tom „velíně“ a píše studia. A tak vlastně pracuje na relaci, protože jak je dneska hrozně dlouhá a má spoustu položek v tom bodovém scénáři, tak se v tom snadno člověk ztratí a ztratí souvislost. Tak je potřeba se na to neustále dívat nejenom tak, jakože máte to studio, které má dvacet nebo pětadvacet vteřin, ale co je předtím, co je potom, aby vlastně ta nit toho pořadu byla souvislá, a aby to na sebe navazovalo, aby se neopakovaly třeba informace, a tak. Takže tímto se už pak zabývám skoro do těch půl sedmý, pak se jdu obléct a jdeme dolů do studia, kde provedeme tzv. rovnání s režisérem. Tzn., že si sladíme slova, kdy se pouštějí obrázky, kdy jde grafika, a co se objevuje vedle mě za podkresy, doplňující grafické informace, kdy je plazma, v jaký pasáži tam jsou do toho vkládány synchrony, nebo jestli třeba zase nějaké obrázky. A tohle všechno si porovnáme, abychom přesně věděli kdy je co, a pak to jdeme odvysílat.
* •
Večer to někdy náročné je, obzvlášť protože mně nechutná RedBull a moc na mně neúčinkuje, (smích). Ale dá se na to zvyknout, a jak říkám, já jsem nikdy nechodila do práce od do. Celý život mám vlastně nepravidelnou pracovní dobu. A to takovou, že se vlastně zdá, že nic nedělám, a pak najednou jakoby intenzivně pracuji. Ale ona je vlastně největší část té mé práce vyplňování nitra informacemi, abych byla připravená, pokud možno na všechno, co se v tom studiu může stát. A jakože se u živého vysílání může stát úplně všechno, včetně toho, že nám jednou selhal celý vysílací server, takže vůbec nic nešlo pustit, žádná reportáž, žádný obrázky. To bylo ještě v těch starých, tzv. sedacích událostech, a jediný co jsme měli k dispozici byl kolega na živém vstupu na nějaké technoparty od Sokolova. Takže jsme si tam asi deset minut povídali o té technoparty, a už jsme opravdu, vlastně já už jsem nevěděla, na co se mám ptát a on vždycky: „No, jak jsem již řekl, …“(smích). A to pořád jenom čekáte, co do toho ucha přijde, a ono nic. A teď jsme byli v živým vstupu, takže jsme se nemohli ptát režie. No tak pak jenom kolega zašeptal: „Co se bude dít“ a on říká: „Já nevím!“ řekl režisér: „a střihám vás“(smích) No, takže jsme pak teda dočetli ta zbylá studia, vždycky jsme chvilku počkali, jestli se ta reportáž. Pořád se nic nerozjíždělo, a když jsme byli asi u předposledního, a teď už to vážně vypadalo, že budeme muset říct, že se tedy omlouváme za technický selhání, a že ty události neodvysíláme, tak se to rozjelo. Takže jsme to těm lidem řekli ještě jednou a ty reportáže jsme jim pustili, ale to teda bylo hrozný. Ale je pravda, že někdy se takové věci stávají. Jednou jsme třeba měli kolegini, editorku, která z časových důvodů vyhodila vlastní reportáž ve chvíli, kdy už jsem já k tomu četla studio. A to způsobilo teda taky „totální krach“. Ten systém se s tím vůbec neporovnal a zhroutil se. Ale to jsme teda taky nějak dovysílali, ale horko těžko, a v takovém jako zoufalém prvizoriu, že se přehazovaly věci, a že jsme vůbec nevěděli, co bude dál. A to už pak člověk neví, jestli se má orientovat podle tabletu, nebo jestli se má orientovat podle toho, co je na čtecím. Velký chaos může vzniknou, ale říkám, tady to byla naše vnitřní chyba a špatné editorské rozhodnutí, ale tam předtím to prostě bylo vis maior. Někdy se to stává no, naštěstí ne moc často. Jednou jsme také zažili, to zas byla bouřka nad Prahou, velká a způsobila výpadek proudu v celé jihovýchodní polovině Prahy, včetně Kafčích hor. Takže my jsme, zněla znělka, se objevili s kolegou Pistoliousem , a pak zhasly všechny světla. Studio potemnělo a my jsme četli teda headliny jako normálně, ale bylo to všechno ve tmě. A teď jsme jenom slyšeli, jak se za námi na tom „velíně“, který byl taky po tmě, jak se všichni strašně smějou, protože prostě to byla prostě absurdní situace. A pak jenom přišla od ředitele zpravodajství esemeska: „Začátek událostí po tmě? To snad ne.“ Ale on si myslel, že někdo udělal chybu, jenže oni vylítly prostě kompletně celý Kavky, včetně záložních zdrojů. A to teda údajně bylo, že šlehlo od Kavek, a že nějaká mikrovlnka zkratovala v Eurestu. Takže říkám, na to se nikdy nepřipravíte, to si řeknete, to je absurdní, to se nám nemůže stát, může.
* •
Člověk, který z nich čerpá si musí vybírat jaké informace konzumuje, z jakých zdrojů. Musí pracovat s poměrně notnou dávkou kritického myšlení, což je nepohodlné a mnoha lidem se do toho nechce, ale jinak si myslím, že může nabýt dojmu, že realita je jiná, než ve skutečnosti je. Že může mít informace úplně pomýlené. Je potřeba srovnávat, zajímat se o to, kdo stojí v pozadí různých mediálních titulů, a proto si myslím i z tohoto důvodu je dobré, když na scéně jsou i veřejnoprávní televize i veřejnoprávní rozhlas.
Jak reagujete, když třeba vypadne čtecí technika, když nastane nějaká neplánovaná situace? Jak postupujete?
Tak to je to nejmenší, to se stává poměrně často, že vypadne čtecí zařízení. Zajedno má člověk tablet a já jsem ještě stará škola, takže já si vždycky nosím i papíry, protože i tablet může zkolabovat. Takže papíry jsou moderátorova záchrana, ale hlavně je jeho záchranou taková ta „neviditelná“ práce během dne. Kdy on už se vlastně s tím studiem seznámil, kdy už by ho měl mít v hlavě, už by ho měl mít nějak zažitý v sobě, a měl by být schopen ho divákovi, byť improvizovaně tlumočit. Problém je samozřejmě ve chvíli, když mi třeba dneska hodně informací prezentujeme skrz plazmy a to je formát, kde je hodně údajů. Jsou tam ekonomická data, čísla, atd… A máme jednu pozici v tom studiu, kdy vlastně člověk stojí tak, že u sebe nemá ani ten malý stolek s papíry a je prostě v prostoru, a ve chvíli, kdy prezentuje plazmu, tak nemá v tabletu čtecí zařízení a ten text, protože tam má tu grafiku. A ve chvíli, kdy tohle zařízení selže, tak je to trošku nepříjemné. Protože, jak říkám, to jsou informace hodně faktické, čísla, jména nebo různý grafický přehledy, atd.. Tak to je taková riskantní pozice, ale i to se snažím alespoň zhruba pamatovat.
Co nejraději děláte ve svém volném čase?
Lelkuju. Ne, baví mě sport, takže se většinou nějak hýbu, a nebo někdy něco dělám kolem baráku. Ale umím si zrovna tak někam zalézt, něco si přečíst. Akorát že, čtení je pro mě taková sobecká zábava, protože já u toho potřebuji ticho, aby nehrála muzika a nešla televize, takže většinou to znamená někam zalézt a tam si prostě v klidu číst, což mi zas přijde sobecký vůči manželovi, že se mu tedy vlastně nevěnuji. Takže to si buď nechávám na dopoledne, když já mám volno a on je v práci, tak to já si tak jako hezky počtu, protože když si začnu číst večer, tak u toho vždycky hrozně rychle usnu. Ale jak říkám, umím nad tím strávit celé dopoledne. Občas rádi zajdeme do divadla, tak jako není to tak, že by člověk měl jednoho favorita, tak se snažím si ty dny, které jsou volné, užít od rána do večera a vyplnit je dobrými zážitky.
Co je na práci moderátora nejvíce stresující/nejnáročnější?
Asi to, že vlastně nevíte, co se může přihodit, a být na to připravený. Prostě ve chvíli, kdy se to začne dít, neztratit nervy, pokud možno, i když ono to ne vždycky jde, a zkusit se s tou situací nějak vypořádat. On to divák samozřejmě pozná, že ta klasická podoba událostí je taková jako vymazlená, všechno do detailu vypracované, takže když začnete mluvit z patra, tak to ten divák vidí, že se něco děje. Ale jde o to, aby to bylo, pokud možno přirozené, aby se mu dostalo všech informací, kterých se mu dostat může, abychom na nic důležitého nezapoměla i přesto, že jsme v nějakém nestandartním režimu, se necítil o něco ochuzený. Tak tohle to jsou situace náročné, jako vnitřně, ale zase když je to pak za námi a zvládneme to, tak je pak pocit úlevy. Prostě dobrý pocit bych to nazvala.
Co byste poradila budoucím novinářům/moderátorům?
Aby moc nepřemýšleli o tom, jak budou vypadat. Aby byli sami sebou. Mluvili tak, jak mluví normálně, protože nejstrašnější je, když se s někým bavíte a on je úplně v pohodě, je přirozený, mluví hezky, a pak přijde do televize, a teď začne mluvit úplně hyperkorektně, hyperspisovně. Jazyk musí mít určitou kulturu, obzvlášť v televizi veřejnoprávní, ale zároveň by to toho člověka nemělo svázat a udělat z něj muzejní exponát. Že by měl prostě zůstat jakoby sám sebou.
Děkuji za rozhovor.
Rádo se stalo. Díky.
Rozhovor
TEXT Tereza Moravcová a Alexandr Starčenko FOTO Marian Tišler
17
moderátorka Marcela Augustová: