35
…a teď už k oné psychologii
Fyziologické faktory už byly vysvětlené, co ale naše psychika? I to si hned zodpovíme, rozhodně to už ale nebude tolik mudrcovské a složité. Tajemství se totiž skrývá v našem myšlení
a chování.
Jak asi panikařící člověk přemýšlí? Řekněme si to upřímně, velice jednoduše, přijde na to i kdejaký
lajk. Představy a scénáře se zásadně ubírají tragickým směrem vedoucím ke katastrofě, situace se zdá bezvýchodná a není jí úniku. Veškeré pokusy o záchranu jsou beznadějné, něco se stane mně i mým blízkým, spousta lidí umře, já se zhroutím, přijdu o práci… a tak dále, nekonečný řetěz, který zapříčiní hádejte co? Správně, bláznivý koloběh všeho toho fyzického reagování a dýchání a myšlení a zase reagování… Zní to,
a taky je, dost unavující a vysilující. Přitom ta energie by se dala využít mnohem smysluplněji. Člověk se pak snaží kolovrátek zastavit svým
chováním, ve kterém hledá uklidnění, ujištění
a útěchu. Při panickém záchvatu ale nemyslíme čistě, myšlení máme zastřené a silně ovlivněné
návalem emocí a různými hormony, které se snaží udržet krok s naším rozházeným bytím. Proto často činíme špatně, i když to tak nemyslíme. Situace se v tu chvíli zdá horší, než vypadá,
z komára je velbloud a my se pak chováme neadekvátně až přehnaně.
A co davové šílenství, jak je to s ním?
Spousta panikařících a vyděšených lidí na jednom místě a v jednom čase je rozhodně gól.
Člověk chovající se přehnaně vidí další lidi,
kteří jsou na tom stejně. To pak panika samozřejmě jednoduše přeroste v něco většího, když kolem sebe máme tolik povzbuzovatelů
a podporovatelů.
Dav má onu magickou moc jedince strhnout
s sebou jako velká vlna, a my se na ní pak už jen plavíme a vyjukaně pozorujeme, jak snadno nás unáší.
Přesně tenhle vývin faktorů můžeme dnes vidět všude po světě, a ústí ve vyprodané krámy,
prázdné regály, přetahování se o toaletní papír
a nedostatek určitých druhů zboží. To vyvolává
vlnu číslo dvě, a ta zas vyvolá třetí, a tak pořád dokola. V takovém měřítku to nepřestane samo
od sebe a z ničeho nic.
Co tedy dělat?
V první řadě si člověk musí uvědomit, že panikaří. Protože když si to nepřizná, asi se mu to bude
zastavovat dost blbě. Pro někoho to samozřejmě může být nesmírně těžké, ale je to nutný krok, a až to skončí, budete se cítit jako hotoví hrdinové, že jste to dokázali. Takže jsme si to dejme tomu uvědomili, a teď potřebujeme, aby kormidlo převzala naše racionální část. Říct si, co nám právě způsobuje stres a proč, je fáze první. Následující, druhá fáze, spočívá v odůvodnění si příčin, na které jsme přišli. Jsou opodstatněné? Jsou vážně tak hrozné? Pomáhám tomu svým chováním? Neměl bych reagovat jinak? Co o tom vůbec vím?
psychologie