Tivisu p?íhoda rozveselila. Po ch?zi zaprášenými
rovinami a m?sty se zase poprvé ocitla v opojné výšce.
Tenký kmen zesiloval pocit nebezpe?í, a situace, v níž se
dívka mohla spoléhat jen na sílu vlastního t?la i mozku, ji
velice vábila…
Gen Atal se vysoukal ješt? výš. Z neproniknutelné
spleti listí se ozval jeho vít?zoslavný k?ik:
„Tak p?ece existuje!“
„Co existuje?“ zeptal se Tor Lik.
„Vzdušné proud?ní, stabilní vítr!“
„Samoz?ejm?! Jestli jsme jen proto lezli do téhle výšky,
mohli jste se m? zeptat už d?ív.“
„A jak se ti poda?ilo bez p?ístroj? zjistit vzdušné
proud?ní?“
„Všimli jste si zvýšené vlhkosti v korunách?“
„Ano, samoz?ejm?! Te? je všechno jasné! To tedy
vysv?tluje ohromnou výšku strom?! Snaží se dosáhnout
stálého vzdušného proudu, který vane nad horami a p?ináší
vláhu ze záv?trné strany… Výborn? za?ízeno! Vystupte
sem ke mn?, zapneme robota a za?neme sestrojovat
kluzák.“
„Kluzák?“
„No ovšem. Pamatoval jsem na to, abychom se mohli
p?epravovat p?es pr?smyky, ?eky nebo mo?ské zálivy.“
Jednolitý zelenohn?dý p?íkrov byl asi o sto metr? níž
než v?žovitá koruna stromu, který si astronauti vyhlédli.
Sm?rem k rovníku a osovému poledníku p?etínaly lesní
porost strmé svahy šedofialových hor. Za nimi protékala
kdysi veliká ?eka úrodnou rovinou Men-Zin, a bylo tam i
jedno z nejstarších m?st na planet?, Kin-Nan-Te.
Pozemš?ané se cht?li do n?ho dostat, a odtud pak p?ivolat
letadlo.
Gen s Torem za?ali rozbalovat ohromné dílce
nejjemn?jší pr?svitné tkaniny a napínali ji na rámy z
vláken, která na vzduchu okamžit? tvrdla.
Tivisa plnila informa?ní cívky novými pozorováními.
Když vyšlo slunce, sestoupili astronauti níže, ukryli se v
listí a ?ekali, až zesílí v?trné proudy. Z velkých, hákovit?
zahnutých list? vycházela opojná v?n?, z níž cestovatel?m
vysýchalo v krku.
„Bude líp, když si nasadíme masky,“ radila Tivisa.
Muži ji poslechli a dýchání se zlepšilo. Tor Lik
p?itisknutý ke kmeni se kochal pohledem na Tivisu.