Co Vás vedlo k tomu trénovat? Dokážete popsat ten motiv, touhu, nutnost vést a učit pozemní hokej?
V mládí se mi náhodně dostal do rukou německý časopis Hockey a při svých toulkách v antikvariátech jsem objevil skvost, vůbec první knížku o pozemním hokeji z roku 1911. Autor Kurt Doerry, zakladatel německého hokejového svazu a první jeho předseda, reprezentant, na 88 stránkách v ní poutavě popsal vznik hokeje, úkoly hráčů, jak se na hřišti mají chovat, jak sestavit ideální hokejové družstvo, co by se mělo vědět o hokejových pravidlech – takové byly některé mezititulky.
Nebyl to ten okamžik, kdy se zrodila touha podívat se na hokej i z jiné stránky a o něm psát?
Asi ano. Přiznám se, že jsem měl jako študák, který propadl hokeji, radost z každého v novinách uveřejněného sloupce. Dodnes cítím, jak mě bodlo u srdce, když ve Sportu museli zařadit trojsloupec se zcela jinou tématikou a bez dlouhého uvažování vedoucí vydání sáhl po tom mém, pozemkářském. Nepomohlo, že jsem v té době byl v tomto deníku už jeho stálým spolupracovníkem. Všechny uveřejněné se ocitly nalepené ve zvláštních sešitech. To mi stačilo. Třeba v Práci, kam jsem posílal mé prvotiny, využil jeden tamější redaktor mého nadšení pro věc tím, že příslušné honoráře nechal posílat na sebe. Přišlo se na to až když onemocněl a příslušný obnos došel správně na mou adresu. Inu začátky bývají těžké!
To byl Jan Vaněk redaktor a žurnalista. Co by se dalo povědět o Janu Vaňkovi trenérovi?
Zpočátku jsem hrál a současně trénoval ze dvou důvodů. Jednak mi bylo jasné, že pokud chceme něco perspektivně znamenat, potřebujeme co nejširší vlastní základnu. Byl jsem především samouk tím, že jsem si vše ověřoval třeba na soustředění reprezentace v Třeboni, což byla ta nejlepší škola, i když mi dala pořádně zabrat – octnul jsem se mezi vyspělejšími hráči. Šlo o výjimku, za kterou jsem byl vděčný.
Radost a rozčarování, úspěch i jeho opak v pozemním hokeji k sobě nerozlučně patří. Chloubou Pragy byli po řadu let nejen muži, ale i dorostenci. Nezapomenu třeba na rok 1962, kdy dorostenecké družstvo v sedmnácti mistrovských utkáních a v kvalifikaci ani jednou neprohrálo a dosáhlo celkového pozoruhodného skóre 48:3. Bylo vysokým favoritem i v Hluboké, kde se konal přebor ČSSR. Jako trenér jsem se dopustil chyby, ponechal jsem pořadatelem stanovený začátek oběda, k rozhodujícímu utkání s Hostivaří jsme nastupovali příliš brzy. Hostivařští nám navíc vnutili svůj způsob hry založený spíše na silovém pojetí – prohráli jsme 0:1. Mistrovský titul získal soupeř. Naši hráči patřící k oporám tehdy na začátku další sezóny většinou přicházely mezi muže, tedy do vyšší věkové kategorie. Nově sestavenému družstvu mladíků nikdo větší šanci nedával. Stalo se, co čekal málokdo. Mladí pragováci se v Ervěnicích probojovali do finále, nezalekli se ani podstatně urostlejších hráčů Jičína a gólem Tondy Nováka, který své sólo patřičně zakončil, získali mistrovský titul. Přiznám se, že mne mrazí ještě dnes.
Týmový duch byl i pro mne v Pragovce něco ojedinělého. Nezáleželo na tom, kdo jak hraje, byli jsme silní partou. Dají se ty počátky datovat od těchto let?
Udržet partu pohromadě takřka po celý rok, patřilo k heslům, která se dodržují v Pragovce dodnes. Poté, co jsme na kolech a s hokejkami se staršími dorostenci absolvovali moravské a jihočeské trasy „přejeli jsme“ na Slovensko. Pro pořádek je na místě připomenout, že od té doby uplynuly desítky let. Začínalo se v Žilině. Tam se z finančních důvodů jezdilo osobním vlakem, kola se převážela příslušným vagonem. Ubytování jsme nacházeli v Sokolovnách, spalo se na žíněnkách.
V Žilině se bandy setkalo přímo s nadšením, první slovenský klub byl rázem na světě – s Dušanem Ondrušem si dopisuji ještě dnes. Přesedlal na floorbal. A jak se šlapalo po silnicích obklopených nádhernou přírodou, výčet míst, kde se zakotvilo, by byl dlouhý, hrála se ukázková utkání – před zaplněným hledištěm. Bratislava s Petržalkou – to byly další Pragovácké štace s týmy, které se natrvalo zapsaly do dějin PH.