Milou vzpomínkou na pana Vaňka, nechť se stane také tento rozhovor, který před několika lety připravil Dušan Hrazdíra.
Pokud se vysloví jméno prom.fil. Jan Vaněk, vybaví se mnoha lidem časopis Náš hokej. Jeho články si čtenáři, mimo jiné, mohli přečíst pravidelně v Mladé frontě, Československém sportu, i v časopise Stadion. Řadu let pracoval ve švédské sekci v Československém rozhlase, kde měl na starosti především sportovní rubriku. Je autorem rozsáhlé knihy o sto letech pozemního hokeje, ale i učebnice Pozemní hokej – sport pro chlapce i děvčata, kterou vydalo nakladatelství Olympia v roce 1973. Hráč, trenér, předseda oddílu i vedoucí redaktor Našeho hokeje. Jan Vaněk letos, v roce 2010, oslavil významné životní jubileum. Osmdesát let.
Jak jste začínal s hokejem?
Seznámení bylo snadné. Jako kluk jsem bydlel v Praze – Bubenči přímo nad hřištěm SK Dejvice. Fotbalisté tenkrát hráli IA třídu, docela dobře, šilhali po divizi, tomu odpovídala slušná návštěva. Já jsem se pohodlně rozvaloval v okně. Mě zajímal spíše bandy hokej, fotbalové hřiště se tehdy o něco zmenšovalo. Šlo o rozměry 60x30, branky podobné těm dnešním, dřevěné hokejky oboustranně ploché a míč z lisované gumy. Dost skákal, ten, kdo dokázal míč patřičně zpracovat a dát gól, sklidil obvykle potlesk diváků, při sedmimetrové penaltě se střílelo na sedm hráčů namačkaných v brance. Nechat se „orazítkovat“ neměl nikdo chuť, spíše každý se snažil odvrátit míč holí.
Tak došlo k tomu, že jsem se na klasickém Jiráskově gymnáziu, kde do té doby kralovaly latina s řečtinou, domluvil s tělocvikářem na bandyhokeji, což pro nás oba mělo poměrně cizokrajný nádech dalekého Severu, kde se dodnes hraje – na ledě. Dal jsem dohromady desítku ze třídy, do které jsem chodil, tělocvikář zajistil patřičnou výzbroj pro všechny. Nevadilo, že modrobíle pruhované dresy nemilosrdně prozrazovaly předešlé majitele. Hnaly nás dopředu, když jsme domácí soutěž slavně vyhráli, přihlásili jsme se do té svazové a s patřičnou pýchou jsme průkazky orazítkovali SKJG.
Já jsem mezitím občas měnil bydliště a tak k tomu zanedlouho přibylo ČBK, tedy Černošický bandyhokejový klub. S tím, že jsem tu začal vydávat Modrou hvězdu, tedy časopis nejen pro hráče, ale i pro jejich příznivce. Výhru v úvodním utkání s Hostivaří se dalo tehdy přirovnat se slavným prvním startem Indů. Alespoň tím, jak jsme jásali. Jako hrající trenér jsem se ovšem snažil být objektivní a tak jsem při pohledu na jejich průkazky sobě samému přiznal, že soupeř měl ve svém družstvu víc mladších hráčů než my...
Bandy jsem si každopádně zamiloval a hrál ho s chutí i za muže. Na rozdíl od Landky (tak se tehdy říkalo pozemnímu hokeji), která přišla na řadu v mém případě později a projevovalo se to na výkonu.
To jste zároveň hrál i trénoval?
Ano, to je pravda. Bandy hokej jsem nejen hrál, ale i trénoval muže SKJG, navíc jsem vedl dorostence ČBK, na rozdíl od mého aktivního působení v pragovce, kde jsem po více než dvě desetiletí spíše trénoval muže a poté mládežnická družstva.
Někde hluboko v podvědomí jsem měl zakotvené jedno tajné přání. Snil jsem od malička o tom, že se staneme mistrem republiky. S nikým jsem o tom nemluvil, ale veškerá má činnost počínaje trénováním žáků až po muže k tomu směřovala. Když jsem poprvé létal vzduchem díky
dorostencům v roce 1963, čekal jsem po dalších jejich dvou zlatých medailích poměrně krátkou dobu - družstvo mužů Spartak AZKG (tak se tenkrát jmenovala tenkrát Pragovka) se poprvé stalo mistrem a hájilo barvy Československa pod mým vedením na šampionátě v roce 1970 v Barceloně.
Nešlo jen o hokej. Snažil jsem se v oněch nelehkých dobách pomáhat i jinak. Zejména jako trenér mládeže. Vzpomínám si, jak byli překvapeni, když jsem mým svěřencům k Vánocům rozdal brožurku jim známou jen z doslechu. Zněla T:G.Masaryk: Problém malého národa. Výtisky jsem našel skryté v jednom knihkupectví.
Samozřejmě nepopírám, že jsem měl jako trenér štěstí. Ti, kteří nebyli přímo pozemkářští virtuózové, nahrazovali zpravidla své nedostatky o to větší snahou a chutí do hry. I proto jsme se tak často radovali z úspěchů také v dobách, kdy se trénovalo a hrálo na tom zvláštním, dnes už naštěstí neznámém povrchu nutícím hráče po příchodu domů odstraňovat z nejrůznějších zranění škváru...
Jaký byl ve vaší kariéře největší nezapomenutelný zážitek?
Pět gólů, které jsem nastřílel v utkání mužů Pragy před zaplněným hledištěm v Trenčianských Teplicích. To se mi nikdy před tím ani po tom nepovedlo. Hrál jsem převážně v záloze. Vzor jsem si našel v hráčích Podolí s Čudlou Balounem včele. Ten mi imponoval nejen svou vytříbenou technikou hole, ale možná ještě víc přístupem ke hře, byl za všech okolností džentlmenem k pohledání, řešil problémy vždy s úsměvem na rtech.