Dovolte mi poděkovat vám všem, celé pozemkářské rodině za to, že jste přišli a zúčastnili se ve středu 4. března 2015 posledního rozloučení s panem Janem Vaňkem, které se uskutečnilo v ústřední síni v Praze na Olšanech. Dovolte mi poděkovat i Vám, kteří jste z různých důvodů nemohli být osobně přítomni, avšak projevili jste svoji soustrast nad odchodem našeho tatínka a dědečka, sportovního redaktora, překladatele a tlumočníka ze švédštiny a především nestora pozemního hokeje, „pragováka”, hráče, rozhodčího, trenéra, funkcionáře, prostě muže mnoha rolí. Byly to upřímné projevy soustrasti mnohdy doplněné o vaše živé vzpomínky na osobní setkání s panem Janem Vaňkem, kterých si velmi vážím.
V neposlední řadě bych chtěl také poděkovat prezidentovi Českého svazu pozemního hokeje, panu Gino Schildersovi, který byť se v době nedávné ocitl sám v podobné situaci jako nyní naše rodina, našel dostatek vnitřní síly ke smutečnímu projevu. Za to mu patří veliké díky.
Chtěl bych při této smutné příležitosti zakončit toto mé skromné poděkování celé pozemkářské rodině jednou optimistickou informací. Od října 2014 totiž rodina Vaňkova vyslala na pozemkářskou dráhu čerstvou hráčku, sedmiletou vnučka Jana Vaňka. Alenka Vaňková začala nejdříve od října 2014 chodit do kroužku pozemního hokeje při základní škole ZŠ Filosofská v Praze 4 vedeného klubem HC President. Od ledna 2015 je pak hráčkou HC 1946 Praga. Zachování pozemkářské tradice v rodině Vaňků bylo tedy úspěšně zahájeno ještě za života Jana Vaňka. Věřme, že jeho pozemkářská duše v tomto ohledu zcela jistě našla klid.
Ještě jednou díky celé pozemkářské rodině a snad se brzy uvidíme na některém z pozemkářských kolbišť.
Petr Vaněk
Byl jste dlouholetým neodmyslitelným vedoucím redaktorem časopisu Náš hokej. Co pro Vás znamenal?
Přečtěme si několik řádek úvodníku prvního čísla z roku 1994: Časopis by se měl stát prostředkem co největší informovanosti, přispět k lepšímu kontaktu řídících orgánů s hnutím, umožní reagovat i řadovému pozemkáři. Věřím, že přispěje k tomu, aby pojem „pozemkářská rodina“ nebyl jen lacinou frází a v neposlední řadě tedy i k lepší úrovni našeho sportu. Měl by spojovat a ne rozdělovat. Samozřejmě by neměla chybět kritika, pokud možno ve stylu římského historika Tacita, který doporučoval pronášet své názory „Sine ira et studio,“ tj. bez zloby a zaujatosti, tedy klidně, nestranně, věcně. Na své by si při čtení časopisu měli přijít všichni od sedmi do sedmdesáti let (ale i výše!)
S Janem Vaňkem bychom si mohli povídat dlouho do noci. Já věřím, že se tak jednou stane, protože neznám nikoho dalšího natolik osobně, abych mohl s čistým svědomím tvrdit že by pozemnímu hokeji v České republice věnoval tolik energie, času a dost velkého vlastního kusu života. Ostatně jak on sám říká: Hokej pro mne znamenal mnoho – patrně až příliš mnoho; ještě, že mám moc hodnou manželku...
PETR VANĚK: PODĚKOVÁNÍ CELÉ POZEMKÁŘSKÉ RODINĚ