V tu chvíli ovšem jakoby se stal zázrak. Kristián mladší z Anhaltu, 21letý syn našeho vrchního velitele, vyrazil ze středu stavovského útvaru s nepříliš početnou jízdou do útoku. Překvapivě se mu povedl průlom v řadách katolíků, čímž zastavil celý postup císařsko-ligistických vojsk. Jelikož jeho snahu nikdo ze stavovského vojska nepodpořil, tak celý útok ztroskotal po nárazu na početnější ligistické jezdce. Ve stejnou chvíli útočila polská kozácká jízda (na straně císařsko-ligistické armády) na uherskou jízdu (naši spojenci), aby jim zabránili přijít Kristiánovi mladšímu z Anhaltu na pomoc. Při první konfrontaci s nepřítelem se uherská jízda rozutekla. Celé to mělo za následek pád levého křídla stavovského vojska následovaný zhroucením i středu celého stavovského postavení. Většina vojáků stavovské armády byla zabita na útěku.
Pouze na pravém křídle zůstalo několik oddílů, které stále bojovaly a neustupovaly. Právě odtud pochází legenda o hrdinném odporu Moravanů bojujících až do posledního muže u zdi obory letohrádku Hvězda. Tento mýtus však spojuje jistou míru reality s historickou pověstí. Pravdou je, že tento pluk skutečně existoval, byl najatý moravskými stavy a jeho velitel byl Jindřich Šlik. Pravdou však není, že se jednalo o Moravany. Samozřejmě zde mohli být i Moravané, ale celý pluk tvořili žoldnéři, převážně němečtí. Co se týče boje do posledního muže, žoldnéři byli profesionálové a nacházeli se v takřka bezvýchodné situaci. Ocitli se na ústupu téměř odříznuti, byli v území se špatným výhledem, proto nevěděli, jak se bitva vyvíjí a navíc se za nimi tyčila vysoká zeď letohrádku Hvězda, proto kladli vytrvalý odpor. Podle dobových kritérií si tím zachránili vojenskou čest, přestože se později vzdali a přešli do služeb vítězné strany, protože i na to podle dobových právních kritérií měli nárok, jelikož stavovská armáda vůči nim nenaplnila smlouvu tím, že jim nedala žold.
Náš král Fridrich Falcký usoudil, že je vše ztraceno, a ve spěchu zbaběle uprchl ze země. Slova Jana Lucemburského, který kdysi pronesl: „Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal“ se bohužel nenaplnila. Vítězní vojáci císařsko-ligistické armády vtrhli následující den po bitvě do Prahy, na jejíž obranu se již nikdo nebyl schopen postavit. Nastalo zde drancování a plenění, kterému nezabránili ani samotní velitelé, jež se snažili zamezit přílišnému řádění. Vše se dělo v rámci pobitevní euforie a tohoto neštěstí se neuchránily ani okolní vesnice.
Tato bitva je vnímána jako hrob národa či popraviště národa, což se později odrazilo i v historických malbách. S blížícím se třístým výročím roku 1920 se začaly objevovat také návrhy různých pomníků. Významným byl návrh sochaře Stanislava Suchardy a Josefa Gočára. Návrh spočíval ve výstavbě propylejí, kde by hořely smuteční ohně, hlavní část pomníku by byla zapuštěna pod zem, kde by byl umístěn podzemní oltář národa s křesťanskými symboly a kolem toho všeho by stálo 27 hranolových pylonů připomínajících 27 popravených pánů na Staroměstském náměstí po bitvě na Bílé hoře. Tento návrh byl ovšem kritizován jako příliš pasivní, protože by národ uvrhl do sebelítosti nad porážkou místo nějaké motivace. Nakonec nebyl realizován žádný z různých megalomanských návrhů a v předvečer výročí bitvy postavila sokolská župa na návrší malou mohylku, která tam stojí dodnes.