Co vám budu povídat. Tenhle článek jsem napsala samozřejmě na poslední chvíli, protože nic typičtějšího pro mě snad ani být nemůže. To potvrdí každý, kdo mě alespoň trochu zná. Asi ke mně to věčné nestíhání už prostě patří. Ale u tohoto článku cítím potřebu se obhájit. Upřímně totiž opravdu nevím, co bych vám o sobě prozradila. Jsem celkem obyčejná sedmnáctiletá studentka novojičínského gymnázia, kterou děsí blížící se vybírání vysoké školy a taky cokoliv co obsahuje počítání a čísla.
A možná přesně takhle to začalo, to moje psaní. Protože slova mi narozdíl od všech těch čísel, grafů a znamének smysl dávají a baví mě jak jim naslouchat, tak s nimi tvořit. Každopádně bych se asi sama neodvážila soudit, jak moc mi psaní jde.Vždycky mě to jenom bavilo, a tak by mě samotnou asi nenapadlo přidat se ke školnímu časopisu. Napadlo to však paní učitelku Pernickou, která mi řekla, že pokud se nepůjdu do redakce zeptat sama, tak ona to udělá za mě. A tak jsem tady a musím říct, že ráda.
Jsem ráda, že jsem mohla zjistit, co dělat časopis obnáší a ať si říká kdo chce co chce, je to těžší než se zdá. Baví mě podílet se na projektech a akcích, které s časopisem podnikáme a i když se to někdy kvůli tomu nestíhání nezdá, baví mě psát. Seznámila jsem se tady taky se super lidmi, a těším se co dalšího se nám podaří vymyslet a zorganizovat.
Přeju všem úspěšný start nového školního roku a co nejméně stresu se všemi testy a úkoly. Jo a ještě, nebuďte jako já a dělejte věci hned. Ať předám nějaké moudro na závěr. :)
11