Přemýšlela jsem, jakému tématu bych mohla věnovat svůj zářijový článek. Co by mohlo být aktuální a ještě na chvíli by to mohlo zdržet přicházející, se školním rokem spojené starosti
a povinnosti. Odpověď na otázku “O čem budu psát?”, se mi prakticky sama donesla na stříbrném podnose. Našla jsem papírovou krabici plnou fotek. Nostalgicky jsem si je prohlédla, zasmála jsem se i trochu posmutněla nad momenty, které jsem si připomněla. Došlo mi, že je někdy důležité podívat se zpátky, protože normálně si neuvědomujete, kolik se toho už událo. Kolik věcí jste zvládli, kolikrát už jste se smáli a plakali, že i když bylo nejhůř, zase se to spravilo, ale také kolik lidí ve vašem životě nějakým způsobem bylo a je. Nebo třeba, že máte sny a cíle, ke kterým vede ještě dlouhá cesta, ale některé už máte za sebou a právem z nich můžete mít radost. A to mi přijde důležité, takže se nad tím chci více zamyslet.
Nejdříve bych se chtěla věnovat špatným vzpomínkám, ať to máme za sebou. Jak jistě víte, nebo byste teda měli vědět, nikdo není dokonalý. To znamená, že děláme chyby. Všichni. Ten, kdo tvrdí, že ne je pokrytec. Jenže ono ani tak nejde o to, jestli jste udělali chybu, ale o to jestli jste se ji pokusili napravit a jestli jste se z ní poučili pro příště. Na tomhle záleží. A nezáleží na tom jen u vás, ale měli byste také myslet na to, že ani ostatní nejsou a nemohou být perfektní. Takže byste se měli naučit odpouštět. Nikdy nejsme schopni zcela posoudit, proč se někdo nějaké chyby dopustí dokud to nejsme my sami, takže někdy je i pro nás samotné méně bolestivé a přijatelnější prostě věřit v to dobré v lidech a odpustit. Ne zapomenout! Ale odpustit. Neboť za prvé, není dobré za účelem domněnek a tvrdohlavosti ničit pouta mezi lidmi a za druhé nikdy nevíme, kdy uděláme chybu my a hodilo by se nám odpuštění. Samozřejmě… Někdy to prostě nejde. Záleží na mnoha věcech,mimo jiné i na vlastním přesvědčení, ale myslím si, že není na škodu nad tím vždy alespoň pouvažovat.
30