Srpen 1968. To určitě něco říká každému z nás. Co se ale odehrávalo v mysli Jana Palacha, později známého jako první živá pochodeň protestující proti okupaci Československa koncem 60. let? To se snažil zjistit také režisér Robert Sedláček při natáčení posledních měsíců Honzova života.
Přejdeme do doby pouhých několika měsíců před Honzovou smrtí, do doby Pražského jara a naděje. Ta však netrvá dlouho a v noci z 20. na 21. srpna přijede důsledek Varšavské smlouvy – ruské tanky. Při tomto zjištění se Jenda bez váhání vypraví do hlavního města, a tak máme možnost být spolu s ním svědky atmosféry, která tam v těchto dnech asi panovala.
Nicméně, jak režisér (i mnoho dalších lidí) uvedl, tato událost nebyla „spouští“ pro jeho rozhodnutí radikálně zasáhnout. Ještě v říjnu téhož roku pobýval na brigádě ve Francii, v lednu pak měl jít do divadla a dělal si plány i na příští rok, což nasvědčuje faktu, že sebeupálení neplánoval tak dlouhý čas dopředu.
Nicméně, stávka studentů, které se na podzim roku 68 také účastnil, nezasáhla společnost ani zdaleka v takové míře, v jakou studenti doufali, a i podobné akce nechávaly veřejnost poměrně vlažnou. Na konci roku 1968 pozorujeme Honzovy vzrůstající se obavy o českou státní situaci. A jak jeho vztek, tak i pocit, že musí zasáhnout, den ode dne narůstal. Jeho poslední skutek proto byl vykonán 16. ledna 1969, kdy se dvacetiletý Jan Palach upálil u Národního muzea. Vzkaz byl jasný – nesouhlas s tehdy půl roku trvající okupací.
Snímek končí záběry, kdy se jej pokouší výhybkář Dopravního podniku uhasit svým kabátem, což se mu také povede.
29
Markéta Pilná