Historie GNJ
XVI.
Konečně jsme se všichni dočkali. Sametová revoluce už přichází a s ní i konec této malé série. Chtěla bych poděkovat alespoň té trošce čtenářů, která měla pevné nervy a očividně i obrovské odhodlání toto se mnou přetrpět až do úplného konce. Moc děkuji. Snad alespoň ten poslední díl za něco stojí.
1989
„Slyšela jsi to? V Praze je prý revoluce!“
Vidím dvě dívky s učebnicemi v náručí, když se zrovna baví o nedávných - a také nepodložených - zvratech v naší zemi při přesunu z jedné třídy do druhé. Ano, slyšeli to snad všichni. Není to prý ledajaká revoluce, ale TA revoluce. Revoluce, která má sesadit režim. Revoluce, která od základu změní životy nás všech. Ovšem, také by mě zajímalo, jestli se dají věci, které dělám - nebo spíše nedělám - diagnostikovat slovy "vést život". Ale ať si říká kdo chce co chce, ovlivní mne to také. Ale to je téma spíše do oboru filozofie, a jak jsem právě od dívek slyšel, příští hodina je ruský jazyk.
Každopádně, už týden kolují po škole, a vlastně po celém městě, zvěsti, že v Praze se odehrává něco velkého. Problém spočívá v tom, že se tyto informace roznesly jen díky pár dopisům od příbuzných žijících v Praze. Nic není podloženo. Televize nic nehlásí, v novinách není nic napsáno. Samozřejmě, že bych ani nečekal nic jiného, strana by v tomto ohledu neudělala nic, co by ji poškodilo. Viděl jsem snad jen malé reportáže o demonstraci dne 17. listopadu, a z těch jsem se dozvěděl pouze to, že "za vše mohou studenti", "stávka nebyla plánovaná" a "nic se nestalo".
Během týdne se však věci začaly měnit. Všude kolem jde cítit jiná svěží atmosféra, zdá se mi, že cenzura v tisku i médiích trochu povolila... Všechno najednou nabírá jiný ráz. Ne, že by se mi to nelíbilo, samozřejmě.
Nyní je podvečer, a já - jako skoro každý den - jen tak bloumám po chodbách školy. Dnes je to ale jiné. Ředitel totiž ještě neustále papíruje a z jeho pracovny se ozývá i televizor. Přijdu blíž a něco zaslechnu. Ne, že by to bylo něco zvláště neobvyklého, ale i přesto mě zaskočí skutečnost, že si pan ředitel mrmlá sám pro sebe. Zatím slyším jen útržky, ale i to je, myslím, dostatečné.
„No to snad... do televize.... zvláští... možná se opravdu něco děje... zvláštní...“
14