Nevydržím to, a i přes svůj zákaz tajně pozorovat lidské soukromí, vpluji skrz zeď do ředitelny. Tam nacházím velice zajímavou scenérii - hlava školy sedící na svém pracovním stole, bedlivě pozorující dění ve čtvercové obrazovce kousek od ní. Když svoji pozornost také přesunu směrem k televizoru, nemohu uvěřit svým očím.
Každodenní studentský pořad střídají živé záběry z Václavského náměstí, kde zrovna probíhá jedna z mnoha manifestací. Tamnější atmosféra se zdá býti neuvěřitelná. Kdyby stovky, ale tisíce lidí stály čelem k hlavním řečníkům, pískali, řvali a důrazně mávali banery s protirežimovými slogany. Už se opravdu nedivím, proč se ředitel tváří tak zaskočeně, toto je naprostá rarita.
Byla to první zpráva obcím mimo Prahu, že se skutecně něco děje a ještě se toho mnoho dít bude. Jen setrvat a mít naději. Jelikož pravda vítězí.
Až později jsem se dozvěděl, že za ono vysílání a povolení cenzury mohou zejména technici Československé televize. Po 17. listopadu si uvědomili, že to jsou právě oni, kdo může udělat tu zásadní změnu, a i přesto, že nebyli ani tak prověřováni jako například moderátoři nebo herci, bez nich by prostě televize fungovat nemohla. Proto uspořádali stávky a nevzdávali se, dokud vedení nepřistoupilo na jejich podmínky.
Krátce po tomto sledu událostí bylo dne 24. listopadu 1989 v Televizních novinách oznámeno mimo jiné i rozhodnutí Generálního tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Československa Miloše Jakeše k rezignaci z funkce.
Poté už se pomalu, ale jistě budovalo nové nezávislé - prozatím - Československo v čele s Občanským fórem.
Markéta Pilná
15