Historie GNJ
Tento díl jsem chtěla věnovat všem učitelům k jejich svátku, jenže potom se naskytly dvě drobné komplikace - zaprvé, svátek je datován na výročí narozenin J. A. Komenského, což bylo před dvěma měsíci. Zadruhé, vzhledem k obsahu článku by to nejspíše bylo trochu nemístné, byť se text zabývá právě učiteli našeho gymnázia. Takže hádám, že Vám popřeji jen příjemné čtení.
11/1/1974
„Zdravím Vás, soudruhu, jak se vede?“ Přišel profesor Křička páteční ráno do kabinetu.
„Inu, jde to,“ odpověděl druhý profesor. „Spíš mně řekněte, jak je vám.“ Starost z jeho očí přímo čišela a vrásky na obavami svraštělém čele se mírně pohybovaly.
Křička se posadil za svůj pracovní stůl a unaveně na něj položil štos učebních materiálů. Jeho kruhy pod očima vyzařovaly temnotu na míle daleko, vlasy byly neupraveny tak, že by se na nich nestyděl uvelebit čáp a chvějící se ústa se marně pokusila o úsměv. „Ále, vždyť to znáte. Bylo již lépe, ale snažím se. Dnes odpoledne jsem opět objednán k lékaři na prohlídku.“
„Vskutku? A zaznámenáváte nějaký progres s léčbou?“
Křička se už už nadechoval k odpovědi, ale pak si zas a znova rozmýšlel svá slova. „Ne tak docela. Vlastně se to vůbec nelepší, ba naopak. Nedali mi již moc času.“ Pronesl to jakoby nic, což jeho přítele o to víc znepokojilo. „Nechtěl bych být vlezlý, ale pak co tady ještě děláte! Měl byste ležet a uzdravovat se na lůžku, ne podlehát tak zrádné nemoci v práci.“
„Ale kolego, co by se tím vyřešilo? Jedna možnost je uzdravovat se doma - tak jak vy říkáte - a pak budu se otápět ve vlastní zoufalosti, nebo udělám to, co mě baví. Ještě alespoň poslední dny.“ Anižby čekal na odpověď se v průběhu rozmluvy zvednul ze židle, usmál se na druhého kolegu a se zvoněním značící začátek hodiny vyšel z kabinetu.
O dva dny později si profesor Křička sednul se svým tradičním večerním čajem do křesla a sklonil se nad dosud neopravenými písemkami. Opravování mu pomáhalo nesoustředit se tolik na bolest, která prostupovala celým jeho tělem, proto si také dával pěkně na čas. Vzal šálek s čajem do pravé ruky a usrkával z něj při bodování ne tak úspěšného žáka. Pokoušel se nevnímat černé fleky před jeho unavenýma očima a stále se zvyšující bolest. Až se najednou snažit nemusel, bolest ustala. Před očima jen černo. Poslední, co ho dělilo od toho krásného pocitu, byl zvuk tříštícího se hrnku.
20