„Ale Tondo, sám vidíte, že toto k ničemu nevede,“ rozmlouvala k řediteli jeho zástupkyně Ludmila Živná. „Praxe v Tonaku, JZD a dalších firmách nás obírají o drahocenný čas k probírání látek v ostatních předmětech.“
Ředitel vzdychl a sklesle se své kolegyni podíval do očí. „A vy si myslíte, že to nevidím? Prakticky denně mi přicházejí stížnosti z vysokých škol, že žáci nejsou dostatečně vyzrálí a připraveni na učivo. Ale co mám tak podle vás dělat, Ludmilo? Zákon je zákon.“
„A nedá se nějak obejít? Najít nějakou skulinku?“ Nevzdávala se profesorka.
„Vždyť víte, jak bychom my všichni dopadli,“ kroutil ředitel hlavou. Náhle ztišil hlas tak, aby ani jediné slůvko nezaslechl nikdo nevítaný. „I kdyby to nebylo úplně protizákonné, režim by si našel důvod nás zlikvidovat, na to vemte jed.“
V tuto chvíli si uvědomím, že se napětím skoro ani nemohu hnout, což je celkem paradox. Trochu si protřepu hlavou, abych si vše, co jsem právě slyšel, srovnal, a usoudím, že je na čase ponechat tuto konverzaci doopravdy soukromou. Proto procházím dveřmi zpět na chodbu a pokračuji ve své ranní procházce. Věděl jsem o tomto problému s trvajícím Školským zákonem z roku 1960, doteď jsem však nevěděl názor vedení této školy na onen zákon. Vím odjakživa, že ředitel Krutil i jeho zástupkyně jsou dobří lidé a zejména dobří kantoři, po tomto rozhovoru u mě však stoupli ještě výše.
Ale kdo ví, jak toto všechno nakonec dopadne...
Markéta Pilná
21