FC
VYROVNÁNÍ S MINULOSTÍ
Jinak řečeno: Potřebujeme být vděční, že
jsme dostali příležitost zažít něco krásné-
ho či překonat něco ošklivého. Ujistit se,
že buď přitahujeme příjemné lidi (pokud
ten, kdo odešel, byl skvělý), nebo že nám
byla „naočkována“ zkušenost s nepříjem-
nou osobou a díky důvěrnému a důklad-
nému poznání například alkoholika, noto-
rického lháře či sukničkáře už nyní doká-
žeme identifikovat podobný nežádoucí typ
mnohem dřív.
Prostě, naučíme se pracovat se svými emo-
cemi, vztaženými k minulosti, tak, aby nás
spíše posouvaly než srážely.
2. podmínka:
SAMI SOBĚ
ODPOUŠTĚT
Možná na začátku konce tohoto vztahu byla
opravdu nějaká naše závažná chyba, možná
i největší v našem životě. Kdybychom ji ne-
udělali, možná bychom nepřišli o tak skvě-
lého partnera, necítili takovou bolest a vinu.
Jenže, co naplat, jsme lidé, chybující bytosti
naprogramované k omylnosti, ale i k tomu,
abychom se ze svých omylů ponaučovali.
Potkat ještě někdy v životě lásku předpo-
kládá v první řadě objevit lásku vůči sobě.
A bez lásky není odpuštění, tak jako není
odpuštění bez lásky.
Vyhasneme-li z hlediska lásky pro sebe,
vyhasneme i pro druhé.
(Odpuštění se věnuji v 6. části magazínu.)
3. podmínka:
NEBRAT MINULOST
JAKO ZTRÁTU
Pokud na jakékoli pokusy, které nám nevy-
šly, budeme hledět jako na ztrátu času, pak
celý život vyhodnotíme jako velkou ztrátu.
Člověk totiž není jasnovidec. Aby zjistil, která
z cest vede k cíli, musí nějakou zkusit a do-
sahovat úspěchu i metodou pokus–omyl.
Chceme-li se naučit chápat nástrahy vztahu,
musíme jim nejprve osobně čelit. Přijít na
to, co ve vztahu chceme a co ne, potažmo
jak se vychází s jiným člověkem.
Proto nám každá část minulosti něco dává.
Jedna ponaučení, druhá radost. V obou pří-
padech buďme vděční. Uvědomujme si, že
díky prohrám pak o to víc oceníme výhru.
Díky slzám si pak o to víc vážíme úsměvu.
Díky bolesti nás pak o to víc naplní štěstí.
(40)
4. podmínka:
VNÍMAT ŠPATNÉ,
STEJNĚ JAKO DOBRÉ
Neschopnost uzavřít minulost často plyne
z přirozené romantizace vzpomínek. Pří-
roda se nám snaží pomoci k pozitivnímu
postoji tím, že všemu, co bylo, dává časem
světlejší a růžovější barvy, abychom se ne-
ohlíželi zpátky jen s nevděkem a hněvem.
Bohužel, někteří lidé potom mají sklon hod-
notit vyloženě zlé minulé vztahy jako báječ-
né, ubližující partnery jako milující a sebe,
ačkoli do vztahů neustále vkládali všechno,
nakonec jako dlužníky, jejichž povinností je
omluvit se, vrátit a škemrat.
Pozitivní myšlení není o idealizaci. Idealista
se snaží vidět jen světlou stránku věci, tak
jako pesimista vnímá jen tmavou stránku.
Pozitivní postoj vyvěrá z realistické schop-
nosti uvědomovat si OBĚ stránky, události
i lidi v komplexu, tedy takové, jaké celistvě
jsou, ne jen takové, jaké máme v růžových
vzpomínkách a snech. Navrch však pozitiv-
ní směr dodává, že je dobře, když negativní
zkušenosti dlouho bolí. Do srdce se vypaluje
černá vzpomínka, která se naštěstí jen tak
nevymaže, hlavně až nás po romantizač-
ním procesu napadne dát další šanci tomu,
kdo nám sice v minulosti nadměrně ublí-
žil, ale vlivem času už veškeré zlé detaily
tak trochu opomeneme. Jinými slovy: Když
uzavřít minulost, tak s neúplatným účetním!
5. podmínka:
DÁT SAMOTĚ KVALITU
Kdo si na partnerství zvykl, přirozeně vidí
rozpad vztahu jako ztrátu. Cítí se neúplný,
méněcenný. Zapomíná, že i před vstupem
do tohoto vztahu býval silný, šťastný. Právě
proto přitáhl zájemce o vztah. Že se nyní
cítí nešťastný, to tedy není vina samoty,
ale právě neúspěšného vztahu.
Úkolem samoty je navracet se postupně do
pohodového režimu, v jakém jsme byli před
zkažením vztahu. Tento proces pomáhá se
vnitřně pročistit, uvolnit, zpozitivnět, a tak
přitáhnout do života znovu někoho dalšího,
tentokrát však již lepšího.
Zatímco zkraje samoty se cítíme nekomfort-
ně, nepatřičně, nezvykle, časem se naučíme
být sami se sebou v dobré, ba i nejlepší spo-
lečnosti. Dokonce takové, že se nám může
chtít nevystavovat se riziku nového vztahu.