VYHOŘELÉ PLÁNY NA ŠTĚSTÍ
Odkud bereš záruku,
že bude nějaké zítra?
„Žil jsem hloupě – jako by nikdy neměl při-
jít konec. Jako bych měl nějakou garanci
zítřka. Jako bych měl neomezené množství
času. Teprve tady jsem zjistil, že když pohr-
dám okamžikem, přítomností, tak pohrdám
životem,“ říká dnes Vtělemír.
„Skutečným životem totiž není ten čas, kdy
můžeme dýchat, ale ten čas, kdy můžeme
konat. Nejhorší není ztratit možnost konat
vinou smrti, nýbrž vlastním neživotem.
Smrt totiž obvykle neovlivníme, přichází,
když se náš čas naplní, ovšem neživot je
pouze naše chyba.“
Vtělemírův (ne)život vypadal kuriózně.
Přestože mu věk postupně přibýval, jeho
životaběh tvořil vlastně jenom jeden den,
který se každodenně opakoval. V ten stále
se opakující den vždy ráno vstal, celý den
pracoval, večer ulehl a ráno znovu vstal.
Většinu dospělosti nezažil jiný den.
Život ho z této trestuhodné nezměny vytrhl
brutální změnou. Jednoho (stejného) dne se
Vladimírovi zatmělo před očima, podlomily
nohy a – od té doby je tady. Když nerozuměl
latinsky vyřčené diagnóze, ošetřující lékaři
mu ji přeložili do češtiny a vlastně i laičtiny:
„Tohle onemocnění prostě přichází, když se
tělo přestane mít rádo.“
Začne se pomalu vypínat. Zprvu se zbavuje
končetin, od konečků prstů. Naposled, krutě,
ponechá srdce a mozek. Na zpytování.
„Začalo to nohou, postupně mi ji odebírali.
Před každou operací jsem věřil, že na ni jdu
proto, aby se můj problém vyřešil a já byl
blíž návratu domů. Až časem mi došlo, že
už opravdu jsem v jednosměrce, ze které
vycouvat domů už prostě nejde.“
Když zavře oči, vidí svět, v němž se vznáší
dětský smích, vůně lesa, zurčení potoků.
Zažít to v reálu je pro něj už nedosažitelné.
Cítí to jen ve svých vzpomínkách, a to ještě
považuje za štěstí, že to mohl zažít.
„Je tolik hradů, horských stezek, pláží, míst,
které bych chtěl navštívit, tolik lidí potkat.
Zbývá mi jen modlit se za příští život. Půjdu
do něj s hlubokým zápisem v duši, že pokud
budoucnost neuskutečňujeme, může se stát,
že veškerá budoucnost zůstane jen iluzí.“
Uvědomuješ si,
že umíráš?
Jako kluk jsem jednou
svému těžce nemocnému
dědečkovi položil docela
hloupou otázku, ale tehdy
mi to nedalo.
„Dědečku, jaké to je vědět,
že umíráš?“
Dědeček mi oplatil trpkým
úsměvem a odpovědí:
„A jaké to je, Péťo, myslet
si, že neumíráš?“
Od narození se náš život neúprosně zkra-
cuje. Neznáme přesné datum ani podobu
svého konce, ale přesně víme, že s každým
uplynulým dnem máme na všechno o jeden
den méně.
„Cítím se tak privilegovaně,“ pronese úlev-
ně každý, koho přivedu s sebou a kdo poté
spolu se mnou opouští Vtělemírovu léčebnu.
Ano, je zvláštní, že zrovna nás nechají projít
vrátnicí ven. Že zrovna my se pak můžeme
vydat volně kterýmkoli směrem po ulici.
Dýchat z plna hrdla čerstvý vzduch v parku.
Jít na jakoukoli procházku nebo výlet.
Vybrat si, čím dnes budeme žít.
Jsme svobodnými designéry své vlastní pří-
tomnosti.
Pokaždé se v tom rozpoložení ohlédnu zpět.
Vtělemírova postava, sledující nás ve smut-
ném okně jeho veškerého světa o velikosti
deset krát šest kroků, to štěstí už nemá.
Pokud jde o vyplnění osobních snů, v jeho
případě neplatí NĚKDY, ale NIKDY.
Když mu moji hosté u jeho lůžka brzy po
svém příchodu svěřují, jak moc proklínají
nějakou svou chybu, ztrátu, rozhodnutí,
které přitom mohou hned v příští chvíli
opravit, je to strašně zvláštní, ale Vtělemír
by si tolik přál být v jejich těle, v jejich „tak
příšerně nešťastném životě“, mít jejich pro-
blémy a šanci probudit se do krásného dne,
v němž by hned od prvního nádechu mohlo
být všechno jinak. „Ano, závidím jim. Každé
ráno dostávají od života novou příležitost.
A navíc mají možnost uvědomit si to štěstí
dříve než já až tady.“ ð
FC
„Žil jsem
hloupě.
Jako by
nikdy neměl
přijít konec,
jako bych
měl nějakou
garanci zítřka,
jako bych měl
neomezené
množství
času.“
(23)