Marlon se začal neohrabaně, přesto soustředěně sbírat ze země. Nejdříve na kolena, jako by
nacvičoval jeden z cviků Pěti tibeťanů, a postupně se vypracovával zpět na nohy.
Když se mu to konečně podařilo, rozlil se mu na tváři rozjásaný výraz vítězství, který mu byl ovšem
ve zlomku vteřiny násilně odejmut taxikářovými mrazivými, bodu absolutní nuly se přibližujícími
slovy „Já Vás nevezmu!!!”
„A to proč?!” zavřískl v zoufalství Brando, jako by těch příkoří dnes již nebylo dost.
„Protože jste úplně vožralej!” rezolutně ukončil jakékoliv další možné snahy o vyjednávání taxikář,
vytáhl okénko a odjel do noci hledat nějaké uvědomělejší zákazníky.
To byla pro našeho milovníka poslední hořká kapka v kalichu potupy života. Bolestně zlomeným
povzdechem udal znamení svým vratkým končetinám k dlouhé cestě k domovu. Tím odešel nejen
z baru, ale i z našeho příběhu, nejspíš navždy.
Přesuňme se zpět k hlavní aktérce příběhu.
Vivian v poklidu seděla dál na svém místě. Na nechutného otravu už zapomněla a ani jeho
odchodu si vůbec nevšímala.
Usrkávala již druhou sklínku sektu a její myšlenky se točily obecně kolem nebetyčné drzosti
dnešních lidí.
Od časů, kdy se stala tou bytostí, kterou je dodnes, se změnila lidská společnost opravdu
markantně. Veškerá úcta a dobré mravy vzaly za své někde v propadlišti dějin a nahradilo je buranství
a hulvátství toho nejhrubšího zrna.
Zakroutila nevěřícně hlavou, opět se napila a zalesklo se jí v očích. Její citlivý čich zaregistroval
novou, nezaměnitelnou, smyslně kořeněnou vůni někde v její blízkosti. Až se jí z toho překvapení
přetrhly úvahy a na chvíli zatajil dech.
Okamžitě začala nenápadně pohledem pátrat po zdroji této lákavé vůně, když tu ho spatřila
vcházet.
Jednoznačně to byl hudebník, rocker. Kožeňáky, křivák, dlouhé rozcuchané, potem slepené vlasy,
v ruce kytarové pouzdro. Srdce jí z toho černého koženého outfitu zaplesalo, než se podívala do jeho
mužné, jednodenním strništěm pokryté tváře a zvláště to temných vědoucích očí, od kterých se
rozlétaly po tvářích vrásky smíchu, bolesti a moudrosti.
Okamžitě navázala přímý oční kontakt, který neměl a ani nemohl rockerovi uniknout. Když
zhodnotil ladné, až nebeské křivky neznámé krásky v rudých šatech, přehodnotil svůj původní plán,
dát si někde v koutku jednoho dva panáky a jít zase dál. Přece jen po koncertu, jenž měl za sebou, se
už cítil poměrně dost unavený. Tedy jen do této chvíle.
Klidnými, vyrovnanými kroky zamířil přímo k nymfě u baru, ležérně si opřel kytaru o barový pult
a jemným chraplavým hlasem pronesl: „Ahoj, krásko nesmírná z pohádek mých dětských snů, máš
tady volno?”
Celá místnost na moment ztichla v očekávání dalšího dějství ponížení. Vzápětí se ozvalo unisono
překvapené vzdechnutí, kdy Vivian, jejich nedosažitelná bohyně, nedotknutelná tanečnice,
nedobytné zboží, sladce odpověděla: „Samozřejmě, ty můj malej hudebníčku. Jen vem místo. A kde
ses tady vlastně vyloupl?” zazvonila celým okolím její slova.
14