V tom už vedle ní postával se svou bojovou zástavou náš svůdce, jenž byl o sobě v tu chvíli
přesvědčen díky množství alkoholu kolujícímu mu v žilách, že je neodolatelným středoevropským
obrazem Marlona Branda zamlada. O kečupových skvrnách, připomínajících rány z nějakého
prohraného souboje, nejspíš ani nevěděl.
„Mohu si přisednout, krááásko?” pronesl podle svého soudu neodolatelně a tvářil se u toho jako
boží hovádko.
„To těžko, čahoune!” zarazila ho v okamžiku Vivian, ne zlostně, spíše zlomyslně k pobavení a
vzápětí dodala, „dnes už jsem sytá. A i kdyby ne, ty bys mi rozhodně nechutnal!”
Otočila se zpět čelem ke své sklence s lehkostí jarního vánku. Periferně si však nemohla
nevšimnout, že se otravný drzoun nemá k odchodu. Namířila na něj teď už zlostně bodavý pohled
svých zelených očí.
„Ještě něco máš na srdíčku, Frodo?!”
Zlý tón už nikoho, snad jen krom našeho roztouženého Marlona, nenechal na pochybách, že se
situace vyvinula přesně podle očekávaného scénáře. Nejbližší svědkové jeho potupy to podtrhli zvuky
hýkavého smíchu.
Brando ještě překročil z nohy na nohu, než mu to také konečně došlo.
Pomalu jako hromádka neštěstí se shrbený vracel ke svému místu, kde se jal pokračovat aspoň
v předtím přerušené činnosti a začal sbírat své popadané mince, kterých si mezitím nikdo nevšiml,
takže tu na něj stále čekaly. Po alespoň tomto úspěchu je nasypal zpět na barovou desku.
„Barmane, ještě pivo na cestu a zavolej mi taxíka,” zaznělo z jeho úst až nepřirozeně dutě a písklavě
oproti dřívějším sebevědomým projevům. Následně upadl do katatonického stavu své pohany.
Pivo si v orosené sklenici vesele vypouštělo bublinky, jako by si myslelo, že je šumivým vínem.
Ze ztuhlosti našeho zlomeného milovníka probralo až barmanovo razantní drcnutí, když obyčejné
mluvení nezabíralo.
„Říkal jsem, že už tady máš to tágo, cos chtěl,” důrazně opakoval barman předtím nevnímanou
informaci, „jestli sis to ovšem nerozmyslel při tom svém rozjímání o ničem.”
Marlon zamrkal nejdříve na barmana, potom na nedotčené pivo a smutně si povzdechl.
„Klidně si ho vezmi s sebou. Mně to sklo rozhodně chybět nebude. Kdybys věděl, kolik se toho
tady rozbije.”
Máchl rukou na znamení, že věc bere jako vyřízenou, a šel si po své práci.
Brando se posbíral i se svým splínem, pomalu se postavil na vratké nohy, nemotorně uchopil
sklenici s pivem, z níž hned trochu rozlil kolem sebe, a klátivě nabral směr ke dveřím.
Chvilku s nimi zápasil, než se mu podařilo je otevřít. Ono také není zrovna nic lehkého otevřít
dveře, jež se otevírají dovnitř, vy jste také uvnitř a ještě se o ně opíráte.
Když se mu to nakonec podařilo, bylo to pro něj samého takové překvapení, že zapomněl použít
nohy k činnosti, k níž jsou povětšinou určeny, vypadl ven a rozplácl se přímo před překvapeného
taxikáře. Půllitr pochopitelně tento artistický kousek nepřežil a jeho střepy se s cinkotem rozletěly do
okolí. Pivo se v klidu a tichosti vsakovalo do dlažby chodníku.
13