„Už mlčím. A dáš si jako obvykle? A tvůj přítel, ten co si dá?“ natahoval se už barman pro bublinky
do lednice.
„Nene, dnes je výjimečný den, tak si dáme něco výjimečného, viď, miláčku!“ přitulila se k Drakovi
a zavlnila se. „Mně dej nějaký speciální koktejl a Drakovi? Co bys rád?“
„Mně nějaký dobrý rum,“ nenechal se dlouho čekat s odpovědí Drako.
„Takže jedna Jedová Bába a jeden Diplomatico, už se to nese. Dáte si to tady, nebo si sednete
někam do intimního přítmí?“ ptal se pro upřesnění barman, když do šejkru nabíral led a odměřoval
přesný poměr ingrediencí koktejlu.
„Sedneme si támhle do kouta, děkujeme,“ odpověděla Viv a vyrazila daným směrem k jedinému
volnému stolečku, jako by čekal právě na ně dva. Drako ji okamžitě následoval. Jakmile dosedli naproti
sobě, naklonil se k ní a zašeptal jí do ucha: „Zdá se mi to, nebo je tohle místo nějaké zvláštní? Napohled
to vypadá jako obyčejný zaplivaný bar, přesto mi přijde, jako by to byla jen iluze. Nějaká laciná kulisa
z nízkorozpočtového filmu.“
„To ti připadá naprosto správně, miláčku!“ zašvitořila Viv a kývla na znamení díků barmanovi,
který jim právě donesl pití. „Děkujeme,“ přidal se i Drako, spíš automaticky, protože Vivianina
odpověď na jeho absurdní pocit ho v myšlenkách vystřelila úplně do jiných sfér.
„Počkat, to jako vážně?“ pronesl zaraženě. „To mi to jen tak odsouhlasíš? A nic víc?“
„A co bys jako víc chtěl? Vždyť jsem ti právě potvrdila jedno z největších tajemství vesmíru.“
„Jako že žijeme v iluzi?“
„Jako že tys žil v iluzi, zlato.“
Pozvedla při tom svůj koktejl a naznačila pohyb k přípitku. Drako se chytil své buclaté sklenky s
rumem, a než si přiťukli, Viv pronesla: „Na bořící se iluze!“ Po napití se zašklebila: „Nejen, že to vypadá
jako nějaký utrejch přímo od čarodějnice, ono to tak i chutná! No nic, oslavujeme přece.“ Napila se
odvážně znovu.
Drako do sebe obsah své sklenky nalil tak rychle, až se trochu zakuckal, přesto už dával gestem
zvednuté ruky barmanovi na srozuměnou, že chce další a dvěma vztyčenými prsty navíc dvojitou.
Barman nelenil a přispěchal s novou objednávkou.
„Prosím tě, co v tom koktejlu je?!“ dotazovala se hned Vivian.
„Vynikající, viď? Tajemství podniku,“ mrknul barman, a aniž by čekal na reakci, odcupital zpátky
za bar.
„To věřím, že je to tajemství! Dalo by se to použít i jako biologická zbraň!“ dodala Viv a dál se
trápila s první sklenkou.
„Co sis objednala, to máš!“ říkal Drako do své skleničky, v níž pozoroval malý vír, vzniklý
krouživými pohyby jeho ruky. „A vůbec! Nezamlouvej to, o čem jsme se bavili. Já žil v iluzi? To už chce
nějaké věcné vysvětlení, nemyslíš?“
„No dobře, dobře,“ mávla rukou Vivian. „Vidíš támhle na barové stoličce toho opilého týpka v
šedém obleku a s fleky od kečupu?“ ukázala na určité místo u baru. „Samozřejmě ty fleky vidět
nemůžeš, protože je k nám zády, přesto mi věř, že je má. Měl je vždycky a vždycky je mít bude. A jestli
se chceš ptát proč, tak se neptej,“ zarazila Drakovu snahu již v zárodku. „Je to prostě jeho role, které
17