mašle a růžové šatičky, aby iluze malé uličnice byla dokonalá.
„Záchodky? To jsme jako prošli tím bůhvíčím, abychom se dostali na nějaké špinavé záchodky?!“
Nevěřícně se rozhlížel po sanitárně bílých obkladech na stěnách, mezi kterými ze spár lezla chapadla
plísně, a na kabinky se záchodovými mísami, na jejichž prkénka by se posadil jen ten nejodvážnější
dobrodruh se sérií očkování proti všem infekčním onemocněním.
„Počkat,“ zamyslel se, „tohle místo je mi nějak povědomé.“
„Ještě aby nebylo, zlato. Tady jsi souhlasil, ty víš s čím,“ mrkla na něj, objala ho a přisála se mu
svými rty na krk.
Do Draka pojednou vjela nebývalá vlna vzrušení. Pocítil, jak se mu poklopec napíná tlakem k
prasknutí, a přerývavě dýchal. Objal Vivian a pevně ji přitlačil k sobě. Současně i s ní v náručí
napochodoval do nejbližší kabinky, patou nadzvednuté nohy srazil prkýnko a Viv na něj postavil.
Obnažil z modrých nadýchaných šatů její drobné pevné poprsí s bradavkami vztyčenými a tvrdými,
že by nepozornému šmírákovi klidně mohly vypíchnout obě oči, kdyby se k nim nebezpečně přiblížil.
Nejdříve je pohladil palci, poté promnul mezi dvěma prsty, aby je následně vzal do úst a ochutnal
jejich sladkost svým neposedným jazykem.
Vivian vzdychala s přivřenýma očima, podlomila se jí kolena a veškerý okolní svět se pro ni začal
ztrácet. Jakoby z dáli zaslechla rachocení, když Drako bojoval s páskem u kalhot, knoflíkem a nakonec
se zipem, aby obnažil své mužství. Když bylo konečně na svobodě, zavedl ho tam, kam po právu
náleželo, což u obou vyvolalo další výbuch vzrušení, po kterém stačilo už jen několik energických
přírazů, aby oba explodovali v ničivé lavině orgasmu. Stačilo tak málo, a přesto dozvuky tohoto spojení
trvaly celé myriády údobí existence vesmíru. Vivian ochablá v Drakově pevném náručí, zakleslá mu
bradou o rameno, oba zhluboka oddechující a vibrující jednou společnou melodií.
Když se konečně pohnuli, jejich těla je zabolela příjemnou otupělou ztuhlostí.
„Bylo to nádherné, miláčku, děkuji,“ zašeptala mu Viv do ucha a její rty se přisály na jeho, aby její
jazyk mohl pozdravit ten jeho. Když se konečně udýchaně a s mlasknutím odtrhli, spatřil Drako
modrozelenou láskyplnou zář ve Vivianiných očích.
„Co si dát skleničku, když už jsme tady, můj milý Drako?“ koketně se zatvářila Viv.
„No jo, ale proč jsme tady?“ nedalo Drakovi.
„Co ti říkal starouš? Dočkej času!“ opět se rozesmála pro něj nepochopitelnému vtipu.
„Tak teda jo, když jinak nedáš,“ pronášel bručivě při zapínání kalhot.
„Počkej, počkej, vždyť já už přece dala!“ hraně s dotčeným výrazem odpověděla Viv. „To je alespoň
vtip!“ pomyslel si Drako a oba se rozesmáli jako dva puberťáci.
I Vivian si upravila šaty, narovnala nakřivo nasazený diadém, sklepala z Drakových ramen
neviditelná smítka, ujmula se jeho rámě a vyrazili ze dveří do hlavního sálu baru, ve kterém jejich
společný příběh započal.
„Áááá, Vivian! Rád tě zase vidím!“ zahlaholil barmanův hlas za pultem na pozdrav. „Ani jsem si
nevšiml, že jsi přišla, a už si rovnou vedeš takového fešáka ze záchodků.“
„To víš, nemáš koukat po vejrech a starat se o plac!“ zasmála se zvonivě Viv. „A logicky, když si ho
vedu z toalet, tak jsem si ho tam taky musela nejdřív dovést, nemyslíš?“
16