proplétající se horninou skalních stěn, střídané žílami všemožně barevných drahých minerálů,
dodávajících světlo duhových odstínů.
Nenápadně se usmál. Přišlo mu to absurdně vtipné. Staříka si představil jako vrátného, prodejce
lístků u nějaké pouťové atrakce, jejíž obsah i smysl se skrýval za závěsem odhrnutém až po zaplacení
vstupného.
A opravdu. Za jeho zády se skrýval netušený prostor, stále zahalený do tmy.
„Máš to?“ vytrhlo Draka z úvah a uvědomil si, že tato slova opět míří k Vivian. Ta jen přikývla,
pustila Drakovu ruku, sňala z prstu prstýnek, který jí dnes večer dal.
, Dnes? ‘ zamyslel se, ,v ždyť to mohlo být už před dávnými časy! ‘ Jako by se čas stíral a Drako si sám
nebyl jistý, jak dlouho v té tmě po průchodu dveřmi vlastně stáli.
Přicupitala ke staříkovi a prstýnek mu položila do napřažené dlaně, zvrásněné hlubokými rýhami.
On přitáhl ruku k sobě, letmo se podíval na prostý kroužek a následně jej přikryl svou druhou rukou
a pevně sevřel.
„Ano, to je přesně ono! Symbol upřímného slibu. Podařilo se ti ho získat,“ rozzářila se kmetova
tvář, což ještě více nakrabatilo už tak dost hluboké vrásky.
„Dozvím se vůbec, co se to tady děje?!“ osmělil se Drako, dožaduje se nějakého vysvětlení.
„Dočkej času!“ obrátil se k němu pozornost stařec, zatímco vracel prstýnek Vivian. „I když vlastně
času...“ rozhýkal se smíchy, až se prohnul přes desku jaspisového stolu a kosti snad v celém těle mu
zapraskaly při bujarém projevu pobavení nad vtipem, který byl jasný jen jemu. Možná i Viv, neboť ta
se taky usmívala a oči jí zářily vzrušením. Drakovi to rozhodně vtipné nepřišlo, ba právě naopak.
Projevilo se to plně na jeho tváři, která získala překvapený, protažený výraz se spadlou bradou a
otevřenými ústy.
„Ber to tak, jak to je, Drako. Vše se dozvíš v ten pravý čas. A to, jak už jsem řekl, že nevíš, proč tu
jsi, neznamená, že tu jsi špatně. Prostě chyť Vivian za její krásnou ručku a jdi dál. A ty své masky už
můžete nechat zde,“ ukázal na roh stolu a pokračoval: „Tam, kam teď míříte, je nebudete potřebovat.“
Na tato slova stočil ruku za sebe, sevřel ji v pěst, jako by něco zachytil, a když ji stahoval zpět,
objevovala se v temnotě nejdříve drobná zlatavá škvírka, ze které se po chvilce stal průchod.
Drako opět překvapením zamrkal a zavřel pusu. Vivian k němu přiskočila, sejmula jeho masku,
na níž už dávno zapomněl, následně tu svou a obě položila na určené místo kmetova stolu. Propletla
své prsty s těmi jeho, pevně stiskla a zašeptala mu do ucha: „Snad tady nebudeš stát jako solný sloup
do skonání světa!“ a strčila do něj směrem k průchodu.
„No jo, no!“ zabručel Drako, zabořil nos do záplavy jejích vlasů, nasál omamnou vůni a vtiskl jí do
nich polibek. „Stejně nemám co lepšího na práci,“ pokrčil rameny a vykročili. Opět spolu a opět jako
jedno tělo.
Při průchodu to nějak zvláštně luplo jako výboj statické elektřiny a Drakovi se rozostřil na okamžik
zrak a v uších mu hučelo.
„Kde to zase, do kelu, jsme?“ neodpustil si poznámku, než opět začal vnímat prostor kolem sebe.
„Viděla bych to na pánský záchodek, miláčku. Protože dámský by byl méně zaneřáděný a chyběly
by v něm pisoáry na stěně, nemyslíš?“ koketně zamrkala a sešpulila rty. Chyběly jí jen culíky, na nich
15