Přesunul ruku před svůj obličej a zahleděl se na její špinavost bláta a krve. Uvědomil si svoji
symbolickou nahotu, pozvedl nedaleko ležící modrý plášť, jenž už jeho předchozí majitel nebude
nikdy potřebovat a zahalil se do něj.
„Už tedy víš, co máš dělat?!“ opět se mu rozezvučilo v mysli.
„A co mám dělat?“ zakřičel, co mu hlasivky dovolily.
„Máš nalézt cestu domů!“ odvětil hlas klidně. „Nemeškej, nemáš moc času. Sama Smrt je ti
v patách a je pouze na tobě, jestli ji unikneš nebo podlehneš.“
„Ale kde je to doma?“ už klidněji položil otázku Avaq.
Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat: „Ty to nevíš?“
„Kdybych to věděl, ani bych se neptal!“ Podrážděně dodal: „Vůbec nic si nepamatuji!“
Jen to dořekl, v mysli se mu objevil mlhavý obraz. Obraz, jenž nemohl vyjádřit slovy a přesto, jako
by ho znal odjakživa. Jako by byl jeho součástí a on se toužil s tímto obrazem, respektive s místem,
které mu ukazoval, spojit. Najednou cítil neodbytnou touhu toto místo najít a spočinout v jeho klidu.
Navíc jako by i cítil směr, jímž se má vydat.
Vykročil opatrně, opíraje se o kopí pomalu překonal rozlehlé bojiště, a když míjel poslední těla
jeho hranic, jako by z něho spadlo něco nepopsatelně tíživého a mohl najednou dýchat svobodněji.
Už ani tolik nevnímal chlad a únavu.
Vyrazil vstříc směru udanému svým niterním voláním.
Nejedl, prakticky nepil, poháněn silou své touhy a současně vnímáním čehosi zlověstného, co mu
bylo neustále v patách. Vždy, když se na chvíli posadil, aby si trochu odpočinul, jako by zahlédl, ne
přímo, pouze koutkem oka, něco temného, mlhavého, jakoby to svojí podstatou pohlcovalo okolní
světlo.
To ho vždy donutilo opět vstát a pokračovat dál. Sám čas se zmenšil na pouhé vjemy světla a tmy.
Důvěřoval svému hlasu, jenž mu klidně přizvukoval: „Ano Avaqu, míříš správným směrem. Jdeš
domů. Nyní se ti to konečně může podařit.“
Nad hlubším smyslem už ani nepřemýšlel, jeho mysli vládl klid a prázdnota, v níž byl pouze jeden
vjem a to slovo domov.
Ani nevěděl, kolik dní, týdnů, měsíců, uplynulo od té bitvy, neměl se ani koho zeptat. Jako by ho
jeho vnitřní hlas schválně vedl místy bez lidí, blíže ke světlu cíle, dále od temnoty Smrti.
Překonal bažinu, která ho potřísnila svou hnilobou. Prošel hlubokým prastarým lesem, jehož větve
mu rozdrásaly plášť na cáry a pokryly jeho tělo množstvím nových ran. Nedbal ničeho, ani toho, že
síly jeho fyzického těla jsou omezené a vyčerpávají se.
Jeho vnitřní hlas mu neustále opakoval, že jsou to jen podružnosti a on mu věřil. Už neměl čemu
jinému.
Cítil, jak s jeho odcházejícími silami se přibližuje cíl jeho pouti, až jednou opravdu dorazil na
travnatou mýtinu a hlas mu odvětil: „Jsi tu, přesto spěchej! Ještě nemáš vyhráno!“
Avaq zahodil zbytek kopí, jež ho celou cestu doprovázelo, z ramen setřásl cáry pláště a ztěžka
rozkmital své nohy v běhu do středu mýtiny, v běhu o život.
5