T ÉMA MESIACA
Autor: Pavel Skořepa
Cesta domů
Nad krajinou se vznášela mlha smíšená s mastným kouřem spálených těl. Smrt se procházela po
nedávném bojišti posetém mořem posekaných a ohořelých lidských těl a mnula si ruce nad tučnou
kořistí z nesmyslného konfliktu dvou znepřátelených stran, jejichž nenávist je skoro všechny beze
zbytku zahubila.
Nasávala pro ni příjemný pach krve, moči, výkalů a spáleniny, prožívajíc až extatický zážitek
blaženosti. Pouze jedna jediná duše jí unikla ze spárů a Smrt hodlala toto své pochybení, co nejdříve
napravit.
Stůj, co stůj!
Avaq se probral z bezesných mdlob temnoty a jeho snaha se hluboce nadechnout, byla
znemožněna nadměrným tlakem a bolestí v oblasti hrudníku.
Když začal po chvilce vnímat své okolí, uvědomil si, že mu v nádechu brání tělo, které je přes něj
napříč převaleno. S vypětím posledních sil se mu ho napodruhé podařilo ze sebe sesunout, hluboce se
nadechnout a opět omdlít.
Zpět k vědomí ho přivedl, o mnoho hodin později, až ranní chlad, jenž jeho zjizvené a čerstvými
ranami poseté tělo prostoupil až do nejhlubšího nitra. Každá z ran, jakákoliv z jizev, by mohla
vyprávět svůj osobní příběh z boje, v němž byla utržena. O tom však samotný Avaq neměl ponětí,
neboť si po ošklivé ráně do hlavy, uštědřené v nejintenzivnějších chvílích bitvy, vůbec na nic
nevzpomínal.
Jen neodbytný pocit něčeho nepojmenovatelného, co ho současně děsilo i mu dodávalo sílu, ho
nutilo vstát. Nahmatal zlomené kopí ležící vedle něj, zarazil ho do země a s pomocí jeho opory se
pomalu postavil na vysílením vratké nohy.
Rozhlédl se kolem do svítáním odhaleného hrůzného výjevu a znovu se otřásl, nyní víc odporem
než zimou. Udělal několik opatrných kroků, stále se opíraje o kopí jako o poutnickou hůl. Naštěstí se
největší zápach už rozptýlil a tolik ho při nadechování nedráždil.
Hlavu měl úplně prázdnou, alespoň do chvíle, než se mu v ní jako by odnikud zformulovala slova:
„Ty víš, co máš udělat!“
Rozhlédl se kolem, jestli k němu náhodou někdo nepromluvil. Ne, byl zde sám, jako memento
nesmyslného umírání.
„Ty už konečně víš, co máš udělat!“ ozval se opět hlas v jeho hlavě, nyní již silněji, jako by mu
rezonovala spodina lebeční, až mu obličej zkřivila prudká bolest z mokvající rány na zátylku.
Instinktivně si ji chtěl přikrýt dlaní, což ve svém důsledku bylo ještě horší.
4