dentně nepociťovala stejnou úzkostnou nejistotu jako já a mě náhle napadlo, jestli je Jolana na druhém
konci města z našeho setkání stejně nervózní a jestli se na něj připravuje se stejnou intenzitou.
„Říkala jsi, že má ráda nedbalé elegány, viď?“ zeptal jsem se a po Sandřině souhlasném zabrblání jsem
s kvapným „tak čau“ zavěsil telefon.
Informaci o nedbalých elegánech jsem držel v mysli jako to nejcennější státní tajemství, když jsem se
chvíli po třetí hodině stavěl před zrcadlo. Během přípravy na naše první rande jsem zjistil další důležitý
poznatek, totiž že vypadat nedbale dá o hodně větší práci než vypadat upraveně. Po hodině strávené před
zrcadlem jsem pomalu ale jistě začal nesnášet svou nedbale elegantní podobu a s úpravou zevnějšku to
vzdal. Jestli je Jolana taková, jaká si myslím, tak jí na vzhledu zas tak záležet nebude…
Panebože, co si to namlouvám! Je to nejhezčí baba v okolí, jistě že hledí na to, jak lidé vypadají! A s
touto myšlenkou jsem se ještě jednou pustil do boje s vlasovým stylingem…
…
Už hodnou chvíli jsem u Mária seděl sám a strašil se myšlenkou, že nepřijde. Pokaždé, když se otevřely
dveře, jsem nadějně vzhlédl od svého kafe laté a pokaždé jsem zklamaně sklopil hlavu zpět vstříc bílé
pěně ve vysoké sklenici. Nemám rád kafe. Zvlášť v pět hodin odpoledne…V pět hodin je čas na maso a pi-
vo, ne na kafe! Ale co, na kávě vlastně vůbec nezáleží, záleží na tom, co přijde po něm…
Když jsem uslyšel to cvaknutí dveří, náhle jsem věděl, že je to ona. Pomalu jsem zvedl hlavu a uviděl,
jak se blíží k mému stolu. Při každém kroku se jí prsa stažená v těsném bílém tílku s červenomodrým nápi-
sem USA zvoucně nadouvala a vlasy jí v hravých vlnách spadaly za ramena. V záři pozdního slunce prochá-
zejícího skleněnou výlohou vypadala jako anděl.
Na sucho jsem polkl.
„Dobrý den,“ vstal jsem.
„Ahoj,“ odpověděla prostě, posadila se za stůl s nohou přes nohu a falešnou vuittonku si přehodila
přes židli.
Neudržel jsem se a pohled mi sklouzl do jejího bujného výstřihu. Takový výhled se podává s pivem, ne
kafem, napadlo mě a málem jsem přeslechl její otázku.
„Co sis objednal?“ zeptala se, a aniž by počkala na mou odpověď, zavolala na procházející číšnici o jed-
no expreso.
„Ták, ty jsi Tom, viď?“ začala a zamrkala při tom na mě dlouhými černými řasami.
Přikývl jsem.
„Já jsem Jolana, jak jistě víš. To je skoro jako Johana, víš která, ta Jóhana, s dlohejma nóhama, znáš tu
písničku ne? Akorát že já jsem JO-LA-NA,“ vyslabikovala. „Znáš Jolanu Voldánovou? Tak ta má stejné jmé-
no jako já, hi, hi,“ zasmála se.
Po půl hodině společného povídání jsem zjistil jednu zásadní věc. Totiž že na „Dobrý den“ a „Máte vy-
bráno?“ nebo na „Přejete si platit?“ a na podobných frázích není moc co zkazit. Ale jakmile se stanete so-
učástí kvalitního rozhovoru nad kávou v pět odpoledne, krása nestačí.
Ale co, řekl jsem si. Když už jsem do naší schůzky vložil tolik snahy, přece neodejdu s neúspěchem.
…
Pátá odpolední hodina se přelila v šestou podvečerní a osmou večerní a devátá hodina nás zastihla v
jednom baru na náměstí. Hrála líná hudba, vzduch páchl kouřem z cigaret a my přešli z piva a vína na pa-
náky. V tom, jak do sebe Jolana kopala jednoho frťana za druhým, bylo něco zvláště přitažlivého i odpudi-
vého zároveň.
Pečlivě jsem celý večer studoval vývoj jejího mluveného projevu. Nad kávou mě její věty a průpovídky
trochu rozlaďovaly, víno je pak vyhnalo až do absurdnosti a teď už téměř nemluvila, jen se mi nesouvislý-
mi posunky snažila naznačovat, co jí leží na mysli.
Moc toho vskutku nebylo.
Nakonec jsem se rozhodl, že už toho bylo dost, nechal jsem na baru peníze, jak se to dělá v amerických
filmech, a vytáhl ji na čerstvý noční vzduch. Zalapala po dechu a hlavou plnou blonďatých kadeří mi klesla
na rameno.
19