Rande
AMATÉRSKE PRÍBEHY
Autor: Klarisa
Rande
„ Míříš vysoko, hošánku,“ podotkla Sandra a usrkla trochu bílého vína ze své sklenky. Jen jsem se ušklíbl a dál přes oblak kouře, jenž se v nevětraném lokále vznášel, pozoroval objekt mé několikatýdenní touhy.
Jolana se protáhla kolem našeho stolu a hromada sklenic a půllitrů, které nesla na číšnickém tácu, se ani nepohnuly, když odstrčila od baru jednoho ochmelu, aby mohla projít a postavit se za výčepní pult, za to boky v kratičkých džínových šortkách, odhalující dva půlměsíce jejího bezchybně tvarovaného pozadí, se jí zavlnily tak svádivě, až jsem se přistihl, že nevědomky bříšky prstů laskám svou sklenici od piva.
„ Vzdej to, Tome. Já Jolanu znám. Nápadníků má, že bys je nespočítal. Přece nechceš být jen další pes u její nohy.“
Ale já to nemohl vzdát. Na maloměstě, jako bylo to naše, existovalo jen málo vzrušení a Jolana byla mezi místními holkami jako Ferrari mezi trabantama. A každý kluk přece alespoň jednou v životě zatoužil projet se na … ve Ferrari. Ne, nevzdám to. A už jsem měl i plán.
Sandra odešla před dvanáctou domů, kdežto já trpělivě čekal až do zavíračky, a při tom nerudně odehnal dva trabanty, co chtěly osamělému nočnímu jezdci zpříjemnit trudné chvilky. Můj plán měl dva jednoduché kroky: 1. přemrštěné dýško, 2. nabídka doprovodu. Bylo už docela pozdě a nebýt oranžového světla pouličních lamp, neviděl bych na krok, takže má nabídka doprovodu se zdála jako něco, co může žena uprostřed páteční noci plné ožralých úchylů ocenit, zřejmě jsem jí ale jako úchyl musel připadat i já, protože s díky odmítla, a to i přesto že mě každý pátek viděla vysedávat u ní v hospodě. Nebo možná právě proto. „ Nebuďte tak krutá, Jolanko,“ žadonil jsem. Zakroutila odmítavě hlavou, a rozvlnila tak vodopád svých blonďatých kudrn. Polila mě touha se jich dotknout, na bříškách prstů mě zamravenčilo, jako bych dostal slabou ránu elektrickým proudem.
„ Tak alespoň přijměte pozvání na večeři. Každý pátek se tu vidíme a nemáme čas si popovídat a blíže se poznat.“ Usmála se. Měla vyzývavě plné rty a bělostné zuby. Zachvěl jsem se. „ Co třeba zítra?“ nadhodila. Sevřela se mi hruď. Hořečnatě jsem přikývl. „ Můžeme zajít nejdřív na kafe, co vy na to?“ Nesnáším kafe, blesklo mi hlavou, ale takhle se přece většinou pořádají první „ přátelské“ schůzky. Nezajdem na kafe? Co takhle sednout na kafe? A jedno kafe může pak přinést mnoho příjemnějších zážitků … „ Dobře, proč ne,“ souhlasil jsem. „ Tak v pět u Mária?“ Přikývla. „ V pět u Mária.“ Můj široký úsměv, jenž ji vyprovodil na cestu tmou, byl odrazem toho, jak mi roztávalo srdce.
„ V pět jdeme na kafe,“ vysvětloval jsem nervózně do telefonu a podíval se na hodinky. Čas dnes nějak rychle utíkal.
„ Tome, nešil. Vždyť jsou teprve tři hodiny. Jsi horší než ženská,“ ozvalo se z druhé strany. Sandra evi-
…
…
18