Trust rozhovor
Trust rozhovor
Obliba Jaroslava Špačka v módních trendech elegantního pánského oblečení je pověstná. nemůžu chodit oblečený jako v roce 1965, protože bych působil směšně.
Naposledy jsem třeba podlehl módnímu trendu úzké fazony saka, úzké nohavice, kalhoty nad polobotku. Koupil jsem si asi šest těchto obleků. Ledva jsem to koupil, za tři týdny otevřu autoritativní web zabývající se módou a tam stojí: široké klopy. Říkám si, co s tím teď budu dělat? Naštěstí, než se to ujme, tak ty své obleky ještě unosím.
Procestoval jste mnoho zemí. Kam se rád vracíte? Miluji Francii a Paříž pro jejich lehkost. My jsme jim tak trošku podobní. V něčem jsme jako Němci, jsme takoví spolehliví, akurátní, ale máme i něco z francouzské ležérnosti, že třeba nemáme uklizeno v autě nebo na stole v kanceláři. Zamiloval jsem si také Barcelonu. To je město, které žije. Je to město mladých lidí, neuvěřitelně kulturní. Takhle bych ale mohl jmenovat spoustu zemí. Třeba Thajsko, kde se lidé neustále usmívají. šarmen. Pěkný károvaný oblek, kravatu, košili, klobouk, hůlku, vyleštěné boty. Sedl si a najednou mě spatřil. A já obleky nenosím, když nepracuji, byl jsem oblečený normálně. Pán si mě prohlížel. Tramvaj zpozorněla, protože to bylo nápadné. A pán najednou na celou tramvaj zvolal: Nejste doufám pan Špaček. A já, že jsem. Že si přes den do tramvaje neberu černý oblek. A on povídá: Jsou i vycházkové obleky, pane. Povídám mu, že to zrovna mně říkat nemusí, že to vím. Podívejte se kolem sebe, kdo má na sobě vycházkový oblek. Takový je prostě trend, říkal jsem. Nato pán odvětil: Vy tomu říkáte trend? Já tomu říkám úpadek, pane. Lidé se královsky bavili a já jsem raději vystoupil. Tím chci říct, že ano, lidé mě sledují.
Jak důležitá je ve vaší profesi móda. Sledujete aktuální trendy? Ano, protože musím. Lidé na přednáškách na mě koukají a sledují, co mám na sobě. Módu tedy sleduji, ale nejsem žádný módní guru. Spíše zaujímám konzervativní postoj, protože módní vlny přicházejí a zase odcházejí. Etiketa je něco trvalého a já jsem pro tu klasiku. Nemůžu se ale vyhnout soudobým trendům,
Jaké máte zájmy kromě cestování? Nemám vůbec žádné koníčky. Protože na to nemám čas. Kdybych se ale měl něčemu věnovat, rozhodně by to nebyl sport. Nikdy jsem nesportoval. Celý život jsem se sportu systematicky vyhýbal. Pouze v létě jezdím s partou kamarádů na několik dní na kola, ale to jezdíme do Třeboně, kde je absolutní rovina, a jezdíme tak, že ujedeme dva kilometry, zastavíme v hospůdce, kde jsme čtyři hodiny, a zase ujedeme dva kilometry a zastavíme v další hospůdce. To je smysl naší výpravy, rozhodně ne ujet na kole více než pět kilometrů.
Baví mě astronomie, kdysi jsem ji chtěl studovat, ale byl jsem špatný v matematice, tak to nešlo.
Absolvoval jste rovněž bezpočet státních návštěv. Poznal jste za tu dobu někoho, kdo vám byl hodně blízký? Na to není při státních návštěvách vůbec čas, poznat někoho blíže. Pouze v případě, že máte s nějakou zemí častější styky, vytvoříte si s nimi přátelské vazby. My jsme hodně létali do USA i několikrát do roka. A stejně američtí prezidenti létali často k nám. Třeba s Billem Clintonem jsme měli bližší vazby. Ale zemi nepoznáte. Letadlo naroluje na nějakou odlehlou část, většinou vojenské letiště. Nasednete do limuzíny, která vás odveze do prezidentského paláce, a to vůbec nevíte, kde jste. V jakém městě. Máte jednání, takže v autě čtete papíry a připravujete se. Pak máte jednání, pak se jde na státní večeři s lidmi, které jste v životě neviděl a už ani neuvidíte, pak jdete spát, pokud se vám to povede a není to na druhé straně zeměkoule, kdy máte jet lag a usnete až v době, kdy už zase musíte vstávat. A druhý den vypadá stejně. Kolikrát ale byly země, kde jsem si říkal, že sem bych se chtěl vrátit.
Ale státní návštěvy opravdu nejsou kdovíjaká zábava. Když jsme přistáli v Darwinu v Austrálii, tady bylo
18 Trust Magazín 10 / 2016