Trust rozhovor
Trust rozhovor
vědomostí a zkušeností, ale seriál skončil a já jsem měl stále plnou hlavu informací o etiketě. Tak jsem napsal první knížku, druhou, pak třetí, čtvrtou, pátou a už to jelo. Pak jsem začal psát pro děti, pro puberťáky, dále komiksová etiketa, stolní hra Starling a pak už se to jen nabalovalo. Objevil se zájem o přednášky, a tak jsem se začal naplno věnovat etiketě.
Odkud jste čerpal informace? Když jsem začal pracovat na televizním seriálu, musel jsem přečíst vše, co bylo k dispozici. Z české produkce toho moc nebylo. Akorát Guth-Jarkovský. Ale ten je sto let starý, svůj Společenský katechismus napsal v roce 1914. Guth-Jarkovský je legenda, ale legendy patří do historie, z toho jsem čerpat nemohl, protože doba se vyvíjí a mnoho věcí už není aktuálních. Jiné bylo tehdy postavení žen i dětí, neexistovala etiketa elektronické komunikace, Guth-Jarkovský neznal golf a jachtu. Dnes mnoho podnikatelů tráví víkendy na golfu a prázdniny na jachtě, to Guth-Jarkovský neznal, proto jsem musel hledat zdroj v zahraničí. Ale pořád se mi to nezdálo dostatečně dobré, málo komplexní. To mě inspirovalo k tomu, abych napsal svoji knihu. A za ty roky si, myslím, už vybere každý, včetně nejmenších dětí.
Jak vás napadlo psát i pro děti? Nenapadlo mě to. Ačkoliv jsem letitý pedagog a mnoho let jsem vyučoval na základní škole, neměl jsem ambici zaměřit se na děti, protože pracovat s dětmi v oblasti etikety nejde. Chybí jim motivace. Myslíte si, že třeba třináctiletého puberťáka zajímá, kdo jde první do dveří? Pochopitelně že ne. Až v pozdějším věku do toho dospěje, už má tu motivaci. V té době už mu mohu něco říct a radit, do té doby ne. Děti se musejí učit etiketu formou hry nebo pohádek. S nápadem knihy pro děti přišlo nakladatelství, ale bylo to pro mě těžké téma, nevěděl jsem, jak to uchopit. Pak se narodila vnučka Viktorka a já jsem jí začal vyprávět různé příběhy, pohádky a pak mě to najednou napadlo. Vše jsem jí už vyprávěl, teď to jen budu vyprávět i ostatním dětem. Jen si sednu a vše, co jsem jí řekl, sepíšu. Tak jsem napsal knihu Dědečku, vyprávěj a dostal jsem za to cenu bestseller roku. Z čehož je vidět, že zájem veřejnosti o toto téma je výrazný. Potom jsem napsal Dědečku, ještě vyprávěj a na podzim vyjde třetí díl Dědečku, už jsem školačka.
Jaké prostředí potřebujete ke psaní? Potřebuji svůj počítač, láhev červeného vína a krabičku cigaret. Píši až večer, třeba do dvou nebo do tří do rána, protože přes den nemám čas. Kolikrát bych psal i déle, což ale nejde, protože mám druhý den nějaký program. Ale v noci se mi píše nejlépe, mám na to klid a už mi nikdo nevolá.
Ladislav Špaček
Narodil se v Ostravě. Vystudoval Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy. Mnoho let působil jako pedagog. Deset let byl tiskovým mluvčím prezidenta Václava Havla. Po odchodu z Hradu se začal věnovat etiketě. Natočil na toto téma televizní seriál, začal se věnovat i publikační činnosti. Píše knihy o etiketě pro dospělé i děti, vytvořil i stolní hru či komiksový příběh na téma etiketa. Pořádá také přednášky.
www. ladislavspacek. cz
Čtete své knihy po vydání? To jste narazila na citlivou stránku každého autora. Napsal jsem knihu Deset let s Václavem Havlem. Po jeho smrti mě oslovilo nakladatelství, zda bych napsal vzpomínkovou knihu o Václavu Havlovi, ale lidové čtení, maximálně 200 stran, menší formát. Ani ne fakta, ale osobní vzpomínky a zážitky. Když jsem jel z nakladatelství, říkal jsem si, že si na nic nevzpomenu, že je to už dlouho a nic psát nebudu. Ale pak jsem přijel domů a vzpomněl jsem si na jednu historku, která pak generovala další a další. Najednou se to řetězilo a já jsem to ani nestačil všechno zapisovat. Když jsem to dopsal, odvezl jsem rukopis do nakladatelství, sedl jsem do tramvaje a cestou domů jsem si uvědomil, že jsem tam měl dát ještě jednu historku, a byl jsem na sebe naštvaný, místo abych byl spokojený, že jsem odevzdal pěkné dílo. Tak je to ale vždycky. Naučil jsem se tedy, že jakmile odevzdávám rukopis, už na něj nemyslím, jinak bych se z toho zbláznil. V některých knihách si někdy později listuji, občas mě napadne, že dnes už bych to napsal jinak, ale abych je četl celé, to ne.
Jak důležité jsou pro vás ohlasy čtenářů? Každý, kdo něco dělá a dělá to pro veřejnost, musí mít zpětnou vazbu. Potřebuje vědět, že to úsilí k něčemu bylo, že z jeho díla má někdo radost a potěšení. Jsem rád, když mi lidé píší, že se jim kniha líbila. Velkou zpětnou vazbu mám u dětských knih, kdy mi píší maminky, že jejich dítě umí knihu nazpaměť, nebo když mě potkají s Viktorkou a ukazují svým dětem, že to je ten pán, který napsal Dědečku, vyprávěj. Z toho mám opravdu velikou radost. To je to, co mě nabíjí.
Působil jste na Hradě jako tiskový mluvčí prezidenta Havla. Jak jste v té době vnímal etiketu? Bylo složité se připravovat na státní večeře a podobné významné události? V euroatlantické alianci, tedy Evropa a severní Amerika, nejsou pravidla etikety příliš odlišná, jsou tam jen mírné odlišnosti. V takovém případě pak záleží na tom, jak je kdo vychovaný, protože žádné kurzy pro politiky nebo pracovníky Hradu neexistují. Pochopitelně je to škoda, protože podle toho to leckdy vypadá, jsou tam lidé, kteří neznají ani základní pravidla. Nevědí, co s ubrouskem, nevědí, jak se drží sklenice, nevědí, jak se jí pečivo, nevědí, že během tříhodinového banketu nesmějí vstát. Dokážete si představit, že by během banketu v Buckinghamském paláci někdo vstal a odešel? Neumím si představit, co by tam s takovým člověkem udělali. Jak jsem řekl, je škoda, že takové kurzy nejsou a lidé se musejí spoléhat jen na výchovu, pokoru a na zkušenost, kterou získají. Já pro toto mám dost silně vyvinutý cit. Jsem člověk pokorný, a když vidím, že někdo umí něco lépe než já, nebudu tvrdit, že já jsem lepší. Nevadí mi nechat si poradit,
16 Trust Magazín 10 / 2016