Ukrajina na prahu riskantního
domina
K
Julia Tymošenková
§
omentuji událost, do níž je odtud vidět velice dobře,“ říká
nám z Moskvy italský publicista Giulietto Chiesa.
V Itálii a celé Evropě „ji zatím obestírá ticho“. Řeč je o summitu EU koncem měsíce ve Vilniusu. Má schválit asociační dohodu
s Ukrajinou. Stojíme na rozcestí „mimořádné politické a strategické
váhy“. Pro „budoucnost Evropy“ – i „jejích vztahů s Ruskem“.
Otázka stojí kategoricky: „Komu spadne Ukrajina do klína?“ Nejblíž k cílové pásce má Brusel. „Prakticky všechna pravidla i právní
závazky“ nadiktuje Ukrajině zřejmě on. „I když partie je stále otevřená“. Na „stole ještě neleží zdaleka všechny karty“. S „některými hraje
Rusko“. Navýsost „energicky i tvrdě“.
Viktor Janukovyč nemá kam dezertovat ani před jiným hlavolamem:
„má Evropě vydat Julii Tymošenkovou?“ Byla „odsouzena na sedm
let, z nichž dva už má za sebou“. Má Ukrajina spolknout faktické
„zneplatnění rozsudku, vyneseného svým soudem“? Smí „takovému
nátlaku podlehnout svrchovaná země“? Podbízet se mu „změnou
konkrétního rozsudku“ – a dokonce „i celých zákonů“?
Janukovyč z toho asi zkusí vybruslit „prostřednictvím dekretu?“
V naději, že se mu – výměnou „za léčbu bolavých zad v Německu“ –
Tymošenková „už nebude s to vrátit“ (a „dělat problémy“). Pro prezidenta je to „úhlavní nepřítel“.
Pro ni jím je zase prezident. Tím
spíš by se jí rád zbavil natrvalo.
Osobně ovšem – píše Chiesa
– „nevěřím, že takové řešení
přijme i Evropa“. Že bude Julie Tymošenková „osvobozena“
– a „expedována do Německa“ – je téměř jisté. V „určitý moment se však asi na Ukrajinu
vrátí“. Pro Janukovyče to „bude problém“.
Číhají na něj však i mnohem spletitější.
Na pořadu totiž není o nic méně, než „přesun velké
země uprostřed Evropy“ – s „50 miliony lidí“ – z „jednoho tábora do druhého“. Moskva to vnímá jako „pokračování studené
války“. „Říkat jí, že se mýlí, je obtížné.“ Ukrajinu „žádné velké vazby
s EU nespojují“. Po většinu „minulého století byla svazovou republikou SSSR“. A také předtím, dokonce ještě mnohem déle, „součástí
Ruského impéria“ (coby jedno z jeho „klíčových teritorií“).
Pro Rusko to vše má „enormní politickou, psychologickou a emocionální hodnotu“. Neporovnatelně větší, „než pro nás Evropany“,
kdo si celý ten kontext „většinou ještě ani neuvědomili“. Pro země,
sdružené v EU, je to „čistě ekonomická otázka“. Pro Brusel – „věc
imperiální“, ba