VE VÍRU TEXTILNÍHO
PRŮMYSLU…
Po několika výjezdech našich „erasmaček“ do průmyslového světa honícím se
za textilem už bylo načase, aby se i studenti z Německa, Holandska a Polska,
kteří se do projektu Erasmus+ taktéž zapojují, přijeli podívat na to, jak se vede
průmyslu u nás ve Zlínském kraji.
Doteď patřilo žezlo projektu hlavně studentkám ze 4.OA, které se ale kvůli čím
dál víc blížící se maturitě nebudou moct chopit této záležitosti samy, a tak se
k nim přidalo dalších 6 dívek ze 3.B, a mezi nimi i já.
Jelikož přijelo zahraničních studentů celkem osmnáct, museli jsme je vmístit do
našich malých bytečků i po dvou. Já osobně ubytovala dva kluky, Holanďana
a Němce, a to i přes domácí přísný zákaz našich, aby u nás doma spali kluci .
Ovšem, tohle je samozřejmě výjimka! A tak jsem si řekla, že to bude ještě
sranda, ale že to prostě překousnu.
Poté, co v nedělní větrný večer dorazili cizinci v luxusních Mercedesech,
rozebrali jsme si je a pomalu rozmotávali jazyky na angličtině při první společné
seznamovačce u ohně. A program týdne mohl začít.
V pondělí jak cizince, tak i nás, obohatil pan Odehnal o zajímavosti
klobouckých památek. Následovala procházka celým městem, abychom jim
ukázali, že i tady ve Valašských Kloboukách textilní průmysl existuje, nebo
aspoň má své historické kořeny.
Na další den v úterý už jsme jeli do poněkud vyspělejšího města Zlín, kde jsme
se cizince snažili přesvědčit, že Tomáš Baťa je prostě Tomáš Baťa, ne „Bata“, ale
přesto jsme byli pyšní, že jsme je mohli seznámit s někým tak velkolepým, jako
je právě on.
Přiznám se ale, že tady tyto první dva dny jsem si nepřála nic jiného, než ať už
nastane jejich odjezdový den. S mýma dvěma ubytovanýma jsem si těžko
nacházela cestu ke společné konverzaci, každé ráno bylo u snídaně ticho a
proběhly mezi námi jen základní věty typu: „Chceš k tomu čaj?“ Nebo: „Za pět
minut jdeme na autobus!“ K tomu jsem se ještě bála, aby až odjedou, neříkali
doma svým rodičům, že jim u jejich hostitelky nebylo fajn, i když jsem se snažila
dělat pro ně maximum. Ani s ostatními jsme si moc nepokecali, Češi povětšině
mluvili s Čechami a cizinci zase se svými spřízněnci. Samotná jsem z toho byla
nesvá, protože vždycky při podobných projektech jsem s cizinci mluvila ráda,
ráda je ubytovávala a těšila se z toho, že mluvím i jiným jazykem, než který
používám dennodenně. Doufala jsem, že se to ještě všechno změní.