STUDENT´S TIMES 2018/10/18 | Page 20

co nám v prvních dnech přišlo nemožné, to později už problém nebyl. S odstupem času je těžké říct, jestli to bylo náročné, nebo ne, jelikož vám v hlavě zůstanou z velké části jen ty hezké zážitky, a na bolest nohou, zad, sténání před dalším kopcem a podobně si skoro ani nevzpomenete. Náročné to tedy asi celkem bylo, ale zvládnutelné rozhodně taky. 4. Jak jste na tom byli s jídlem a ubytováním? Jaké bylo počasí? Ubytovávali jsme se zpravidla v kempech ve stanech, dvakrát u známých, jednou v ubytovně, jednou v chatce a jednou ve stanu „na divoko“ (největší zážitek). A jídlo jsme si buďto vařili (nesli jsme s sebou malý plynový vařič), nebo koupili v restauraci, když jsme procházeli nějakým městem/vesnicí. Co se týče počasí, nejprve jsme moc nadšení nebyli (přeháňky, zataženo), avšak zpětně to hodnotíme velmi pozitivně, jelikož na turistiku to byl úplný ideál. Poslední dva dny jsme se totiž spálili na slunci a usoudili, že kdyby tak bylo celou dobu, umřeme. 5. Proběhla celá cesta bez problémů nebo nějaký problém nastal? Problémků bylo během cesty vcelku dost (kudy jít, počasí, ubytko…), avšak žádný velký problém naštěstí nenastal, došli jsme ve zdraví, možná ne zrovna čistí, ale šťastní. Jeden úsměvný „problém“ se mi však vybavil okamžitě, právě při spaní „na divoko“. Navštívil nás v noci srnec. Kdo slyšel štěkat srnce, pochopí. Kdo ho slyšel štěkat několik metrů od stanu, chápe ještě víc. A co je nejlepší? V tu chvíli nevíte, jestli Vás chce zašlápnout, povídat si, nebo štěká na nějakou srnu poblíž. V noci nám do smíchu nebylo, ale teď na to vzpomínáme jako na jeden z největších zážitků.  6. Co na tom všem bylo nejtěžší a naopak nejlepší? Těžko říct. Nálada nám během celé cesty kolísala mezi „Nikam už nejdu, chci domů“ a „Jsem rád, že jsme šli, je to úžasné!“ Ale jedna z nejlepších věcí byla asi motivace od náhodných lidí okolo nás. Většina náhodných seznámení začínala totiž otázkou „Odkud a kam jdete?“ „Ále, z Prahy na Valachy.“ A tím občas nastal rozhovor delší, než jsme čekali. A hlavně ve chvíli, kdy už člověk nemůže a