reportáže i do zpráv. K tomu jsem pak moderovala pořad Před půlnocí nebo Dobré ráno. Dostala jsem se také k psaní scénářů a režii dokumentů Náš venkov. Práce to byla opravdu pestrá. A taky největší praxe. Všechno jsem se učila od zkušenějších kolegů a v terénu. Žurnalistiku jsem nestudovala. Žádný handicap jsem ale necítila. Myslím si, že je důležité, aby člověk tuhle práci chtěl dělat a měl nasazení. Každopádně studium češtiny na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity mi určitě při psaní pomohlo.
• Dá se říci, že nějakým |
způsobem |
vděčíte |
i |
gymnáziu |
|
ve |
Valašských |
|
|
Kloboukách, |
na |
kterém |
jste |
také |
studovala? Určitě! |
Právě |
na |
Gymnáziu ve Valašských |
Kloboukách jsem se naučila psát i přemýšlet o literatuře. Výborně mě k tomu vedl můj češtinář Jirka Ročák. Tímto ho zdravímJ Jezdili jsme i na výtvarné plenéry, kde se vytvořila výborná parta lidí. Právě tady jsem si dost rozšiřovala obzory. To byl důležitý základ.
• Jak takové reportáže probíhají? Je pravda, že reportéři si je tvoří sami, musí si zjistit sami také určité informace o tématu, o kterém poté dělají rozhovory apod.? Dobrý novinář musí mít přehled a měl by přicházet s vlastními tématy. Redaktor pořád s někým telefonuje, chodí na schůzky, ptá se. Tohle je vlastně ta nejtěžší část. Jsou i dny, kdy člověk nic nevymyslí. My každé ráno na poradě prezentujeme svoje návrhy a s vedením o nich diskutujeme. Pak nám je schválí, nebo ne. Je to o debatě, nikdo nám nic nevnucuje a neovlivňuje nás. Všechno si domlouváme. Třeba dvou minutová reportáž vzniká i dva dny. Od schvalování, domlouvání, přemlouvání lidí, natáčení, psaní scénáře, až po střih. Pak jsou dny, kdy se děje hodně aktuálních věcí jako volby nebo povodně. To býváme nasazení podle potřeby.
• O jaké tématice nejčastěji hovoříte? Já se v posledních letech zaměřuji na sociální tématiku, zdravotnictví nebo menšiny. Před osmi lety jsem přešla z brněnské redakce ČT do Prahy na Kavčí hory. Momentálně jsem v domácí redakci ČT. Tady jsem se našla v tomto oboru. Začalo to proti romskými demonstracemi, kde jsem se chtěla ponořit do problému hlouběji. Často se snažím hledat celospolečenský přesah, který by se mohl podařit vyřešit. Klíčová byla třeba reportáž o dětech, které nechodí do jídelny, protože rodiče nemají peníze. Po odvysílání dětem začaly pomáhat organizace i ministerstva. Nedávno jsem řešila problém, kdy v některých případech nemocnice nehradí lidem s rakovinou účinnou biologickou léčbu. A co mě hodně bavilo, byl dokument o Wintonových dětech. Teď