Student's Times 2014-2018 2017/17/05 osmé číslo | Page 6

JAK JE TO DOOPRAVDY S
POSLEDNÍM
ZVONĚNÍM?
Poslední zvonění je něco, na co se snad každý musí těšit. Tři roky (v některých případech 7 let) snášíte
spreje, voňavky, „škemrání“ o peníze od maturitních ročníků a nemůžete se dočkat, až nebudete v roli oběti,
ale sami si vychutnáte roli maturanta, který může tohle všechno provádět mladším ročníkům. Jenomže když
ten den přijde, zjistíte, že to není vždycky až tak veselé.
Před posledním zvoněním toho opravdu moc nenaspíte. Teda spíš vůbec nic. Jak je na naší škole zvykem,
celou noc strávíme tím, že navštěvujeme učitele. Tato tradice podle mě potvrzuje rodinný charakter naší
malé školy. Když jsem se o ní zmínila lidem z jiných gymnázií, jen na mě kulili oči se slovy, že to by na jejich
škole v žádném případě nefungovalo. A tak jsem si začala o to víc cenit našeho gymnázia. Přestože tento
zvyk s sebou nese riziko nesmírné únavy pro studenty i učitele.
V předmaturitním stresovém období se taky nechce každému zabývat zrovna posledním zvoněním, řešit
„kostýmy“, trénovat scénku nebo písničku a vymýšlet plán, podle kterého budete učitelé navštěvovat. Ale
nakonec se to vždycky nějak vymyslí. Jak už to bývá, pár lidí to všechno vyřeší, dalších pár se raději ani
nezúčastní. Kéž by to v našem případě bylo jen pár lidí…
A tak nakonec, když jdete to ráno do školy, připadáte si jako zombie, je vám špatně a zima, nejvíc ze všeho
chcete jít spát a jste mrzutí, protože patříte mezi menšinu třídy, která se na to přes neblahé okolnosti
nevykašlala. Kolik lidí si v takových podmínkách poslední zvonění opravdu užije, nevím. Nám to alespoň
usnadnilo zachovat si neutrální a nazlobené výrazy při „tančení“ haky. Přesto upřímně doufám, že ne každý
se na své poslední zvonění díval mým pohledem a že se alespoň v jiných třídách našli jedinci, kteří si ho
opravdu užili.
V. Baksová, 4.G