A CO TEĎ?
17. listopadu 1989 - Sametová revoluce. Důležitý bod moderních dějin našeho státu.
Moje maminka mi dnes říkala: "Víš, nás
normálně vůbec nenapadlo, že by se něco
takového mohlo stát. Člověk samozřejmě doufal
v to dobré, akorát jsme si ani nepředstavovali,
že se něčeho takového můžeme dožít."
Režim, socialismus, komunistická strana v čele
státu, cože?
Pro mě samotnou je tohle už něco
nepředstavitelného. Přijde mi to jako naprosto
nereálná věc, ale navzdory všemu stále zůstává
s námi jako stín něčeho a je třeba na to
nezapomínat. Bylo třeba nějakého impulzu a
velice si cením lidí, kteří se nebáli a společně
rozpoutali
změny.
Dokázali
soudržnost
a potvrdilo to, že můžeme žít jinak a také
opravdu lépe. Je to již přes dvacet let, co nám
byla vrácena svoboda, volnost a zodpovědnost
rozhodovat sami za sebe.
Jako by nám to občas chybělo, jakoby nám ani
nedocházelo, jak daleko až sahají naše
možnosti, kde se můžeme dostat, na čem všem
je
možno
pracovat
společným
úsilím.
Mám ráda paradoxy, dokazují totiž určitou
neměnnost
některých
věcí
a
spoustu
zajímavých faktů. Ovšem paradox pro mě stále
nepochopitelný je, že s událostmi doby minulé,
kdy byla naše republika pod vedením
socialistického režimu, u nás stále může
fungovat komunistická strana a prosazovat
podobné
principy
jako
předtím. Proč?
Ano, tahle představa je pro mě silně záhadná.
I v té době prostě byli lidé, kteří se dle svého
měli dobře, jednoduše proplouvali, a když
věděli jak na to, byli schopni sobě samotným
ještě i přilepšit a to klidně na úkor jiných.
Součástí našeho života je jedna důležitá věc a
to zodpovědnost.
Mám nějaký úkol a jsem zodpovědná za jeho
splnění. Studuji střední školu a jen já sama
jsem opravdu zodpovědná za její dokončení a
poté budoucnost mého života.
Zanedlouho už mi nebude nikdo stát nad
hlavou a kontrolovat všechno, co dělám. Pak už
tu budu jen já a bude na mě, jak se svou
vlastní zodpovědností naložím. Mohu tím
životem proplout, umřít s tím, že jsem si za celý
život dokázala kupříkladu vydělat na jedno
auto, malý byt a že jsem si to tu celkem užila,
i když „mohlo by být i o hodně lépe, že jo“.
Ale tak proč tu kromě tohohle nenechat něco i
těm následujícím, těm co přijdou po nás?
Nebojme se, nebojte se. Je to hrozná škoda,
zvedněte se a k tomu 17. listopadu změňte
jednu maličkatou věc, která vás příliš drásá, ale
vám se dodnes nechtělo. Vždyť kdyby v tehdy
nikdo neměl alespoň kapičku odvahy, možná
bychom dnes byli pořád na tom stejném místě.
Změny mohou být vždy, i když nás to často
stojí naše osobní pohodlí a je třeba určitého
obětování, ale ono to má smysl. Vždy mělo.
17. listopadu je dnem hrdosti studenstva. Jsme
tou hybnou částí našeho systému, máme
energii a je třeba jí využít. Naše myšlenky jsou
mladé a ještě málo okrouhané životními zážitky.
Jsme tím inovativním kouskem společnosti.
Vždy se můžeme mýlit a začínat znova, ale
o čem by to jinak bylo?
Vždyť začátky jsou krásné, dávají nám nový
prostor a představa, že za svůj život budu moci
zlepšit jiným lidem ten jejich, je naprosto
úžasná. Stačí málo, vždyť vše začíná
u maličkostí a ty malé věci tvoří velké.
Když jsem četla popis událostí po sedmnáctém
listopadu, bylo vidět tu narůstající sílu a
odhodlání, jak se zvyšoval počet lidí na
demonstracích, vysoké školy se zapojovaly do
společné stávky a další se stále přidávaly.
My umíme bojovat a to velmi schopně. Za zlo
i dobro, ale nebojte se, myslete na druhé,
spojte ty malé věci do velké skládanky a určitě
dokážete mnoho. Hlavně můžete začít kdykoliv,
třeba i dnes.
H. Martinková, 2.G