Student's Times 2014-2018 2014/17/10 První číslo | Page 7

přednášet církevní dějiny a umění na obnovené
Teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Od
té doby jsem vedoucím Katedry církevních dějin a dějin
křesťanského umění.

Zabýváte se církevními dějinami, měl jste
křesťanskou výchovu, která vás k tomuto "dovedla",
nebo vás tento obor zaujal z hlediska historie, umění
a monumentálnosti?
Ano, měl jsem v rodině křesťanskou výchovu.
Jako ministrant na Velehradě jsem velice mnoho získal
od kaplana Pěluchy, který nás vedl k praktické znalosti
liturgie, křesťanského kalendáře a mrskal nás v latině.
Toho, co mne přivedlo k lásce k církevním dějinám a
umění, bylo mnoho. Rodiče, Velehrad, velkomoravské
vykopávky po celé Moravě, hodně literatura, které
v tomto oboru bylo u nás dostatek. Otec, který ve 30.
letech 20. století tři roky studoval Akademii výtvarných
umění, kresbu a malbu u prof. Kutmana, měl velkou
knihovnu ještě z doby první republiky. Kamarádi na
střední škole, velice si cením učitelů, kteří mně dali
nejen vědomosti, ale zejména ten nejlepší příklad, stali
se pro mne nedostižným vzorem. Oni měli rádi mne a já
je miloval. Vedli nás k poctivému studiu s otevřenými
očima, k tomu, abychom si dělali vlastní názor.
Víte, monumentalita není všechno. Nemusí člověka
k ničemu přivést. Stalin na Letné v Praze (to vy už
nepamatujete) nebyl nepochybně monumentální, ale
nešlo v žádném případě o umění. Antický teoretik
Vitruvius (1. století př. Kr.) o architektuře říká, že musí
být krásná, užitečná a pevná (z dobrého a kvalitního
materiálu).
Napsal jste řadu publikací, ať už o Velké Moravě,
Velehradu nebo Olomouci, mě by zajímala výslovně
Olomouc, zdá se, že jste si toto město velmi oblíbil,
co vás na něm tak uchvacuje?
V Olomouci trvale žiji od roku 1974. Dnes bych
dokonce řekl, že je to moje rodné město. Miluji jej. Díky
památkové péči znám takřka každý dům. Město jako
celek
je
nádherné.
Postupně
„rostlo“
od
velkomoravského hradiště přes přemyslovský hrad,
předhradí a podhradí až do středověkého města, které
se rozvíjelo dál, krásnělo v gotice, renesanci i baroku;
nová doba 19. a 20. století vnesla do městského
organismu mnoho krásného a cenného – pozdní
historismus, secesi a funkcionalismus. Olomouc měla
velké štěstí v nepřízni osudu. Barokní bastionová
pevnost z poloviny 18. století (tereziánská) sevřela
svými hradbami město do těsného korzetu. V době, kdy
se jiná města rozvíjela v době průmyslové revoluce,

Olomouc stagnovala. Ale uchovala si svůj historický ráz,
charakter starobylosti a krásu památek, zatímco jiná
města pomalu ztrácela pel historie a památek. Před
řadou let jsem vydal s fotografem Vladimírem Hyhlíkem
knihu „Olomouc očima staletí“. Byla to konfrontace
historické ikonografie (veduty, rytiny, kresby a obrazy)
se současností. Dnes je kniha dokumentem, jak
vypadala Olomouc před opravami památek po roce
1990. Je už dnes sama dokumentem. Chtěl bych udělat
něco podobného i v současnosti, ale stále mne od
tohoto plánu odvádí jiné úkoly. Loni jsem vydal
„Olomoučtí biskupové a arcibiskupové a jejich pohřební
místa“ (286 stran). Rozepsal jsem další knihu, k níž jsem
inspiraci našel v Krakově. Ale název neprozradím.
A co mne v Olomouci tak uchvacuje? Všechno.
Město jako celek i jeho jednotlivosti. Vždyť si
vzpomeňte na varhany u sv. Mořice. Každý tón varhan
souzní
s výzdobou
kostela,
jeho
skvostnou
architekturou. Každý jednotlivý kámen stavby je
takovým tónem, který v celku vytváří úžasnou symfonii.
Když znáte historii a vývoj městského urbanismu,
neopovrhnete ani tím Priorem nebo Svolinského
orlojem.
Krása zušlechťuje. Nechte se zušlechtit krásou!

Poslední otázku spíše na odlehčení. Počítám, že jste
navštívil řadu historických míst. Kam byste se ještě
rád podíval? Anebo naopak, kam byste se rád vrátil?
Podnikl jsem hodně studijních cest do Polska,
Rakouska, Německa, s rodinou (tedy manželkou a
nejmladší Aničkou, dva starší kluci už s námi nejezdili)
jsme procestovali Istrii, Dalmácii, Černou Horu, Bosnu a
Albánii, pravidelně navštěvujeme Itálii (Benátsko,
Toskánu, Lacio, Kalábrii a další italské kraje). Mně
osobně nejvíce oslovilo Věčné město. Byl jsem zde
v rámci ministerského grantu šest týdnů, studoval jsem
zejména antiku a rané křesťanství (katakomby, baziliky),
v prosinci 1999 jsem se účastnil Mezinárodního
sympozia o Mistru Janu Husovi. Jan Hus už v očích
katolické církve není kacíř, ale „reformátor církve“ (Jan
Pavel II.). Už 22 x jsem vedl desetidenní exkurze do
Říma a okolí. Tam bych se chtěl ještě vrátit - a stále
vracet, co mi zdraví dovolí. Moc rád mám také Vídeň a
Krakov.
Ale Řím – čím více jej znám, tím více vidím, co ještě
neznám.
(L. Šimarová, 4. G)