k volbám do Studentského parlamentu GJP text : prof . futtera
Shodou okolností takřka současně proběhly volby do německého Spolkového sněmu ( Bundestagu ) a Studentského parlamentu Gymnázia Dr . Josefa Pekaře . v kombinaci nízkého počtu kandidátů a složitého volebního systému bez pojistek a volebních klauzulí sice proběhl výběr kandidátů do Studentského parlamentu , tento výběr ale rozhodně nelze nazvat volbami .
10
Systém hlasování do obou sborů je přitom velmi podobný – každý volič má dva hlasy , jedním volí většinovým systémem konkrétního kandidáta ve svém okrsku ( u nás na gymnáziu ve třídě ), druhým pak poměrným systémem kandidátku politické strany ( v našem případě kandidáty na celoškolní kandidátní listině ). Přiznám se , že mi tento systém přišel vždy neuvěřitelně složitý a pro volbu studentského samosprávného tělesa bych ho nedoporučoval . Už jen proto ne , že se v nich dospívající , jenž se teprve seznamuje s fungováním zastupitelské demokracie , ztratí jedna dvě . Ale budiž , vůle Parlamentu byla jiná . Když jsem si ale pročítal výsledky našich „ domácích “ voleb , neubránil jsem se několikrát údivu ( jeden nejmenovaný bývalý český prezident by asi významně pozvednul obočí ): Na webu Ministerstva vnitra České republiky se lze dočíst : „ Volby představují základní mechanismus obsazování orgánů zastupitelské demokracie , kdy zákonem definovaná skupina osob prostřednictvím hlasování vybírá své zástupce do zastupitelských orgánů , které jsou institucionálním základem veřejné moci .“ Z této definice bych zdůraznil sloveso „ vybírá “. Je to jasné : buď uspěji a jsem zvolen , nebo neuspěji a zvolen nejsem ( v senátních a prezidentských volbách bere vše jen vítěz , ve volbách do poslanecké sněmovny či obecních a krajských zastupitelstev moje kandidátka nepřekoná 5procentní uzavírací klauzuli ). Říká se tomu politická soutěž a prý je to koření demokracie . Jenže : ve volbách třídních zástupců do Studentského parlamentu GJP proti sobě v žádné třídě nestanulo více kandidátů . Buď se „ potvrzoval “ jeden zájemce , anebo kandidát zcela scházel ( ve třídách 2 . C , 7 . O , 8 . O , 4 . A ). Samozřejmě se podpora jednotlivých kandidátů třídu od třídy měnila . Jestliže v 1 . C získal Vít Pachovský 20 hlasů z 26 možných , je jeho podpora napříč kolektivem nezpochybnitelná a jeho zvolení je opravdovým vyjádřením vůle většiny . Jenže na druhé straně ve třídě 2 . O stačilo Kristýně Křováčkové získat pouhých pět hlasů . Zbytek třídy se do hlasování vůbec nezapojil … Nejzajímavější situace pak nastala ve 3 . B . Zde se do hlasování zapojilo deset voličů ( z 27 studentů ve třídě ), ale David Jíra – opět jediný kandidát – obdržel pouhé čtyři hlasy , zbylých šest lístků bylo prázdných . Byť pro něj nehlasoval ani nadpoloviční počet účastníků voleb , zvolen byl . Co to tedy znamená : pokud se s bídou sežene jeden kandidát za třídu , ztrácí volba jakýkoliv smysl . Teoreticky totiž stačí , aby kandidát hlasoval sám pro sebe . Ten jediný hlas mu bude stačit … Buďme spravedliví , chyba není v kolegovi Jírovi , že příliš nezaujal , chyba je v absenci protikandidátů . Tomu se pro změnu říká absence politické kultury a prý je to hrob demokracie . Přesuňme se ke kandidátce celoškolní : podle stanov Parlamentu z ní může být zvoleno maximálně 20 kandidátů , )